Všichni jsme zaznamenali informaci, že starosta Řeporyjí chce vystavět pomník Ruské osvobozenecké armádě neboli vlasovcům. Pokud k něčemu takovému dojde, bude to znamenat jednu z vrcholných fází přepisování dějin v současnosti.
Je nutné zmínit několik informací. Bez Rudé armády, která z obrovské části osvobodila Československo, by se žádné povstání v Praze neuskutečnilo. Právě informace o tom, že se Rudá armáda blíží do Československa, proměnila myšlení lidí hrdinským způsobem. Zkrátka někteří současní politici křičí, že socha maršála Koněva by měla být zakryta, protože spolupracoval na invazi vojsk do ČSR v roce 1968 (při tom ani tato spolupráce není dokázána historickými materiály, ale pouze domněnkami), a namísto toho chtějí postavit pomník armádě, která přímo spolupracovala s nacistickými Němci. Pro srovnání, o osvobození Československa Rudou armádou není žádný historický pochyb, kdežto o pomoc vlasovců při osvobození Prahy pochyb je, a to oprávněný.
Nikdo nepopírá, že vlasovci bojovali – ovšem důležité je se ptát na důvod jejich boje. To může dokládat příběh velitele plzeňského gestapa Fischera, který utekl do amerického zajetí – brzy byl propuštěn a spokojeně dožil v Mnichově jako bohatší důchodce (Kračmárová, 2015). Americké zajetí bylo oblíbené z toho důvodu, že se prostě někteří příslušníci nacistů ocitali v bezpečí, a stejně jako Fischer v klidu dožili. Neříkám, že každý nacista v americkém zajetí našel klid, ale rozhodně jich „v klidu“ bylo více, než bylo na území, které osvobodil Sovětský svaz. Přesně toto byl primární a základní důvod, proč se nacisté z Prahy probojovávali na západní stranu Československa. Tzv. Pražské povstání neprobíhalo pouze v Praze, ale bylo po většině území ČSR. V květnu už němečtí vojáci měli jediné přání, a to nepadnout do sovětského zajetí. Němci se snažili konkrétně do Prahy umístit většinu armády včetně tanků, proto vyrostly v Praze barikády. Právě v této době se vlasovci dali do „bojů v Praze“, ale jak potvrzuje i profesor Rychlík – velká část se zřejmě chtěla v poslední chvíli zachránit svým zásahem na straně povstání, protože věděla o příjezdu Rudé armády (Rychlík; Penčev, 2013). Čili kolaboranti opět kolaborovali. Zde bych také uvedl, že Rudá armáda 9. května osvobodila Prahu – byť velká část nacistů raději utekla do amerického zajetí, tak rudá armáda byla i tak nucena v Praze bojovat s fanatiky z řad příslušníků SS – Praha se proto neosvobodila sama, ale osvobodila ji Rudá armáda!
Vlasovci ještě k tomu z některých oblastí odešli v době, kdy boje teprve vrcholily – například v Malé Chuchli v Praze 16, ROA odešla už 7. května. Mnohem větší tragédii jejich odchod způsobil ve Velké Chuchli, kde vlasovci odešli též 7. května, a díky tomu byli obránci měst oslabení a museli se stáhnout až ke Slivenci – to sebou neslo další ztráty na životech československých občanů. Možná, že kdyby vlasovci opravdu bojovali tak, jak někteří tvrdí, a neutíkali do amerického zajetí, aby se vyhnuli sovětské armádě – tak by tolik ztrát na životě nebylo. Z Lahovic odešli vlasovci už 6. května, z Radotína 7. května atd. (Padevět, 2017). Pokud tedy vlasovci bojovali proti Němcům, tak proč odcházeli ještě před vrcholem povstání v ČSR k Plzni?
Důležité je si také říci, jaké vůbec bylo působení vlasovců. Historie není černá nebo bílá, proto je nutné vidět i vlasovce širším spektrem. Ovšem nelze zapřít, že Ruská osvobozenecká armáda bojovala v době války proti Sovětskému svazu (rodné zemi příslušníků ROH) spolu s nacistickým Německem. Převážná část tak činila dobrovolně. Vlasovci tedy bojovali spolu s nacisty proti svobodě a lidskosti. Už jen toto by mělo stačit k odsouzení této vojenské skupiny, která se podílela na spolupráci se zemí, která v té době deklarovala rasovou politiku, otevřeně hlásala totalitu jako lepší politické uspořádání „(vládnou ti nejlepší)“. V době působení vlasovců v roce 1944 už se také tušilo o převážení židů či „nevhodných“ skupin obyvatel (komunistů, Romů nebo homosexuálů) do koncentračních táborů. V dubnu 1945 už bylo jasné, že SSSR osvobodí Československo. Vlasovci proto změnili strategii a z menší části se podíleli na vojenských přestřelkách v květnu 1945 v Praze. Tu však brzy ze strachu z potrestání za spolupráci s nacistickým režimem předčasně opustili do americké zóny. Vlasov byl sám Američany vydán Sovětskému svazu, kde byl po soudu popraven. Tato okolnost hraje důležitou roli, jelikož samotní Američané si uvědomovali zločiny, které spáchal Vlasov a jeho skupina. Je proto na místě se opět ptát, zda je vhodné zakrývat sochy lidem, jako byl maršál Koněv, který osvobodil Osvětim a obrovskou část Československa. Na místo toho chceme stavět pomníky skupině lidí, kteří otevřeně spolupracovali s nacistickým Německem.