O víkendu jsme si připomněli – pro mě neskutečné – třicáté výročí listopadových událostí 1989. Ani nemohu uvěřit tomu, že tolik let již uplynulo od doby, kdy započalo období pravdy a lásky, jež se zvrhlo zcela opačným směrem.
Na mysli mi znovu vytane doba, kdy lidé na ulicích zvonili klíči, požadovali konec vlády jedné strany a za svoji modlu si zvolili tehdejšího disidenta a dramatika Václava Havla. Tento nevysoký muž nás tehdy uklidňoval, že komunistické strašení nezaměstnaností je pouhou chimérou. Nemáme se prý ničeho bát, neboť to se stát nemůže. Ale stalo se. A nebylo toho zrovna málo. Tehdejší ministr financí, posléze premiér a ještě později prezident Václav Klaus vyzýval, aby ekonomové předběhli právníky, aby privatizace proběhla rychle, lehce a efektivně. Také v této oblasti se, naneštěstí, notně zadařilo. Takže se privatizovalo až tak, že se letité a do té doby prosperující továrny prodávaly notně pod cenou. Není tedy divu, že jsme si nechali rozkrást desetiletí budované a prosperující podniky. Těch se zmocnily narychlo vytvářené obchodní společnosti, jež měly často neprůhledné vlastníky. Fenoménem divokých devadesátých let se stali Kožení, Železní, později i Bakalové.
Veliké polistopadové změny se netýkaly pouze oblasti ekonomické. Notné problémy začali mít i běžní občané, kteří nestihli zavčas odhalit hrozící nebezpečí. A tak se začaly prodávat obecní a státní byty. Rušení podniků zase vedlo k propouštění zaměstnanců, a tím ke ztrátě jedné ze základních sociálních jistot, jíž bylo právo na práci. Privatizace čekala i bytový fond, takže ti, kteří si nemohli své bydlení odkoupit, se často dostali do spárů spekulantů s byty. No, a protože dostat se k přijatelnému bydlení je čím dál obtížnější, dočkali jsme se prvních bezdomovců.
K tomu ještě dodám, že polistopadový běh událostí zvýšil notně i spoluúčast lidí v oblasti zdravotnictví a sociální péče. Nemluvě též o dalších navýšených položkách ve vzdělávání, v péči o děti či v dopřání si obyčejné dovolené.
Ještě jsem nezmínil svobodu v půjčování peněz. Ta je tak bezbřehá, že léta u nás působí lichváři, kteří se neštítí půjčovat za likvidační úroky. Nutno dodat, že takovéto společnosti své podnikatelské aktivity léta konají za tichého souhlasu státu. Tři desetiletí od doby, kdy skončil pro tehdejší revoluční vůdce zločinný režim, zde máme svobodu a demokracii, v níž silnější a drzejší vítězí nad neustále proklamovanou pravdou a láskou.
Třicet let je v životě člověka vskutku dlouhá doba. Za toto období se dá mnohé vybudovat, ale též mnoho ztratit. Zamysleme se proto nad tím, kolik vítězství a kolik porážek vlastně naši společnost od listopadu 1989 zasáhlo. Já mám v tomto – bohužel – jasno.