Výročí NATO

30. 8. 2019

V souvislosti s řadou výročí jsem byl dotazován poměrně často na mé, resp. stranické stanovisko KSČM k paktu NATO. Většinou jsem stačil říct jen pár slov, která asi media úplně nezajímala, protože se jim pravděpodobně nehodila do jejich scénářů. Ony otázky jsou logické, protože v roce končícím devítkou se mimo jiné vztahují i české dějiny právě k NATO. 

Mnozí v naší zemi tuto organizaci vzývají, někteří si dokonce naši existenci bez ní neumí představit, jiným je lhostejná, dalším zásadně vadí a já k ní mám řadu zásadních výhrad. Dovolte, abych shrnul svoje zásadní důvody, které se váží na významná výročí, kterých byla celá řada.

Před 70 lety bylo založeno NATO, což jedni považuji za spásu Evropy, ale já namítám, že to byla zbytečná militarizace, která Evropu rozdělila, přičemž naše země (bývalé Československo) byla na té straně, která na to silně doplácela. A o dalších šest let bylo ještě hůře: do NATO byla přijata bývalá NSR, tedy západní Německo. Tedy země, ve které se nedodržovaly slíbené zásady demilitarizace, denacifikace, dekartelizace a demokratizace. Navíc se do velitelských struktur NATO najednou dostali i generálové, kteří hráli důležitou úlohu ve 2. světové válce rozpoutané hitlerovským Německem, které za oběť padlo přes 20 milionů občanů SSSR. Něco takového nemohlo zůstat bez odezvy, a tak byla vytvořena Varšavská smlouva. 

Tím byl dokonán neblahý proces rozdělení Evropy na dva znepřátelené bloky, přičemž provokatérem bylo ekonomicky i vojensky podstatně silnější NATO, v čele s USA, které během světové války zdvojnásobily svoji průmyslovou výrobu a zečtyřnásobily výrobu zbrojní. Naproti tomu SSSR byl tím slabším, jehož území bylo válkou nejen silně poničené, ale od vytvoření NATO stále musel odpovídat, což znamenalo velké množství sil a prostředků. 

A pak přišel další devítkový mezník – rok 1989 a po něm konec studené války a nakonec i zánik SSSR. Vekou roli přitom sehráli Michail Gorbačov a jeho západní „partneři,“ zejména Helmut Kohl, George Bush starší, Margaret Thatcherová.  Dnes už víme, že mu nedali žádný písemný slib, že se NATO nebude rozšiřovat. Ale také víme, že s ním ani zdaleka nehráli otevřenou hru. Nikdo z nich mu ani nenaznačil, že už tehdy na budoucí rozšiřování NATO vážně pomýšleli. Relativně nejslušněji s ním jednal francouzský prezident Mitterrand, ale to nestačilo k zachování nadějí na pokračující uvolňování vojenského napětí a pokračující čerpání tzv. mírových dividend.

Po pěti letech bylo zveřejněno rozhodnutí, že NATO se rozšiřovat bude, a to hned o tři země, bývalé země Varšavské smlouvy, mezi nimi i o naší Českou republiku. A nedílně s tím NATO zahájilo svoji první operaci „out of area.“ Bylo to zbabělé bombardování Srbska, při kterém spojenečtí piloti shazovali bomby z velkých výšek, jen aby oni sami nemohli být sestřeleni. Vše v zásadním rozporu s mezinárodním právem, které bylo brutálně nerespektováno. Výsledkem bylo naprosté zničení velkého množství cílů důležitých pro poválečné přežití, což je přísně zakázáno v ženevských úmluvách z roku 1949. Odnesly to kilometry silnic, dálnic, rozvodů kritické infrastruktury, ale také nemocnice, nebo rozhlasová a televizní stranice. Zásah dostalo i velvyslanectví ČLR – američtí hrdinové prý měli staré mapy! Umí si někdo představit reakci USA, kdyby se někdo někde trefil do jejich ambasády a vymlouval se na staré mapy? To vše jsem na jaře 1999 viděl na vlastní oči a stál jsem s mnohými jako živý štít na mostě v Bělehradu a tím si navždy rozbil naivní představu, že po 2. světové válce už žádná válka světového rozměru nebude. Tak rychle mne NATO vyléčilo z naivity.!

A jako právník musím podtrhnout a opakovat pro jiné dosud naivní osoby, že tato válka neměla mandát Rady bezpečnosti OSN, takže byla zcela nelegální. Děsivé vysvědčení pro „nové NATO!“ A jak to bylo z našeho úhlu pohledu? Jen jsme do NATO vstoupili, už jsme byli ve válce, a to dokonce se slovanskou zemí, se kterou jsme vždy předtím měli tak dobré vztahy, včetně tzv. malé dohody z meziválečného období. 

Proces rozšiřování NATO nezadržitelně pokračoval dál. Tento pakt se do dnešních dnů roztáhl o celý milion kilometrů čtverečních, což nemá obdoby. Ale, žel, NATO Hujeři všech zemí se spojili, aby stále dokola opakovali, jak je skandální, že Rusko už je na samé hranici NATO a představuje pro ně velkou hrozbu. Tak takhle nelhali ani Brežněv a Suslov dohromady! Pravda je taková, že odkud se stáhli Rusové, tam proniklo NATO. A jaký to má důsledek? Neustále sílící vojenské napětí na tzv. východní hranici NATO. Je tam narůstající počet vojenských incidentů, které mohou kdykoliv přerůst ve vojenské střetnutí.

Dnes se Rusům vytýká, že si na svojí hranici vybudovali silné vojenské uskupení nazvané Západní vojenský okruh s velitelstvím v Petrohradě. A tak dávám další otázku pro naše NATO Hujery: jste ochotni si představit, jak by reagovaly vaše draze milované USA, kdyby se Rusové usadili v Mexiku a kdyby navíc své vojenské jednotky rozmístili podél jeho severní hranice, na dostřel od jižní hranice USA? Stačí si připomenout, co se dělo v roce 1962, když tehdejší SSSR začal budovat své vojenské základny na Kubě: málem z toho byla válka. Platí tedy nebo neplatí, že bezpečnost je nedělitelná a že na ni mají stejné právo všechny státy?

Uzavírám, že v dosavadních dějinách NATO je spousta velmi negativních událostí, které vedly ke zbytečnému zvyšování mezinárodního napětí a hrozby vojenské konfrontace. Opravdu není co slavit.

Autor: 
Vojtěch Filip, předseda ÚV KSČM

Články

.