Tak máme kulturu bez šéfa. Popelku, kterou se většina politiků sice občas ohání, ale na kterou by rázem zapomněli, pokud by se jednalo třeba o tom, zda vybavit "naše" komanda pro boje v Asii nebo v Africe nebo ve stejném objemu podpořit volnočasová kulturní centra… Popelku, o které by se ani tak moc nemluvilo, kdyby to nebyla vhodná příležitost kopnout si do vládnoucí koalice, prezidenta či do personální práce ČSSD.
Možná už za několik týdnů se dozvíme, kdo bude nový ministr kultury, a budeme diskutovat, zda má své křeslo za zásluhy, odměnu, správnou legitimaci nebo zda je to člověk skutečně na svém místě.
Ale sluší se zhodnotit i výsledky práce ministra odcházejícího. Antonínu Staňkovi nemohu upřít určitou odvahu - odvolat za zásadní pochybení ředitele Národní galerie Fajta byl krok sice logický, ale bez pevné opory své vlastní strany vlastně sebevražedný. Škoda ale, že se obdobně nezachoval v případě ředitele krizí zmítaného Národního divadla, kterému navíc bez výběrového řízení prodloužil mandát na další období.
Také hojně citovaná účast ministra na křtu knihy poslance Grebeníčka o zločinech církve svědčila o pokusu nenechat si vmanévrovat jen úzké a protěžované vidění světa, bohužel, i v tomto případě vzal Staněk rychle zpátečku. Mohu ministrovi poděkovat i za další úspěchy, třeba za českokrumlovské otáčivé hlediště nebo za navýšení platů pro pracovníky v kultuře.
Ale kritiku připojit musím také, i když v ní určitě nenaleznu společnou řeč s hérečkami všeho možného pohlaví, celebritami ze showbyznysu či privilegovanými provázanými umělci nebo s mainstreamovými médii. Ti kulturu v celé své šíři a pestrosti totiž netvoří, byť jsou účelově nejvíce vidět...
Skutečná naše kultura, dlouhodobě podfinancovaná a podceňovaná, leží na bedrech desetitisíců různých pracovníků, kteří svou práci dělají spíše jako poslání než jako povolání. Knihovnice, muzejníci, sboristé, tanečnice, divadelníci, muzikanti, literáti, restaurátoři, mistři rukodělných řemesel, ale i tisíce organizátorů, nadšenců a dobrovolníků - ti všichni často doslova za almužnu nebo ve vlastním volném čase na pomyslném vlásku udržují tradice, festivaly, kulturní život v tisících obcí. Kultura leží i na bedrech milionů návštěvníků, kteří do muzeí, divadel, galerií, tvrzí nebo na louky či náměstí nadšeně chodí. A leží i na bedrech těch, kteří v širokém spektru činností sami kulturně tvoří či rozvíjejí náš rodný jazyk a naše dědictví.
Staňkovi se nepovedlo navýšit rozpočet kultury na slibované 1 % celkového rozpočtu bez výdajů na církve a nadějné není ani vyjednávání pro rok 2020. I přes navýšení platů nedošlo ke srovnání platů se školstvím a nůžky se tak stále rozevírají. Zároveň není dořešeno ani financování navýšení platů pracovníků institucí, jejichž zřizovatel není Ministerstvo kultury ČR, ale kraje a obce.
Podfinancované a nedořešené jsou i programy na podporu živého umění, na obnovu památek i na rozvoj kulturní infrastruktury v obcích a městech. Od koncertních sálů v krajských městech po zkušebny v pětitisícovém městečku a knihovny v malých obcích. A nevidím pokrok ani v oblasti nutného prohloubení spolupráce kultury a školství - přes síť ZUŠ, estetickou výchovu po program Kultura pro školy.
Problematicky vnímám i oblast legislativní. Na poslední chvíli byl předložen památkový zákon, který je jen okleštěnou verzí zamítnutého Hermanova návrhu - vynechává oblast archeologie, stavebně historického průzkumu a stejně jako lidovecké dílo neřeší třeba dvojkolejnost památkové péče. Bez zřetelného výstupu je také příprava zákona o veřejných kulturních institucích, nemilosrdně odkopnutý pod stůl tak zůstává jako poslední pokus jen senátní kočkopes ušitý na míru několika divadlům.
Velkým divadlem tak zůstává vlastně jen ten humbuk okolo Staňka. "Člověk se rodí jako divoch, až díky kultuře se povznáší nad šelmu," řekl kdysi španělský jezuita a filozof Baltasar Gracián. Připadá mi, že někdo v našem "divadle" šelmou stále zůstal.