Vzpomínka na Jožku

Ráno 31. července 1942 bylo pro Jožku Jabůrkovou, uvězněnou v koncentračním táboře Ravensbrück, tím posledním. Její život byl ukončen tím nejkrutějším způsobem v tzv. bunkru - v jámě, kam posílali ty nejzatvrzelejší. Moje generace se o Jožce Jabůrkové v hodinách dějepisu mnoho nedozvěděla, spíš vůbec nic. A já se ptám - proč? Vždyť to byla česká novinářka, tělovýchovná a politická pracovnice, funkcionářka Dělnické tělovýchovné jednoty, šéfredaktorka ženského časopisu Rozsévačka, spisovatelka, členka Zastupitelstva hl. m. Prahy, členka komunistické strany. Svůj život věnovala pomoci hlavně ženám a matkám, na zastupitelstvu bojovala proti sociální nespravedlnosti, největší ohlas vyvolalo její vystoupení o stavu dělnického bydlení v tzv. »nouzových dělnických koloniích«. Psala také o zdravotní péči pro nemajetné, o jeslích pro děti pracujících matek a ve svých sloupcích a fejetonech popisovala mnoho dalších ženských otázek. Ani v koncentračním táboře nepřestala pomáhat ostatním a bojovat za práva žen. Pomáhala spoluvězeňkyním a svou prací přitom sama ohrožovala svůj život. Už 77 let uplynulo od její popravy. Přestože její jméno nenajdeme v učebnicích dějepisu ani na seznamu žen, které se zasloužily o Prahu, na Jožku nezapomínáme. Z jejího odkazu, který se snažili naši politici v devadesátých letech vymazat z historie naší vlasti, se máme hodně co učit.