Ve veřejném prostoru se neustále objevují slova jako nacionalismus, vlastenectví, patriotismus. Existuje však pojem, který je dnes upozaďován nebo přehlušen výše uvedenými slovy. Je jím národní hrdost. Někomu to může připomínat patriotismus, ale to je spíše americký termín než evropský. Národní hrdost by měla být neustále rozvíjena. Podobně jako ve Švýcarsku. K tomu ale potřebujeme novou koncepci občanské výchovy ve školách. Pamatuji si, že když jsem chodil na základní školu, tak jsme museli znát naše státní svátky, kdo je prezident, jak se volí atd. Jednalo se o divoká devadesátá léta. Rovněž nám byla kladena na srdce úcta ke státním symbolům a byli jsme vedeni k tomu, abychom byli na svoji vlast hrdí.
Národní hrdost má několik států na světě. Vedle Švýcarska, které by pro nás mohlo být vzorem, se národní hrdost vyskytuje ještě u Američanů i Britů. K té americké národní hrdosti mám ale výhrady, protože tuto svoji národní hrdost spojují se svým protektorstvím nad celým světem. Jsou ve své podstatě hrdi na to, že ovládají celý svět. USA jsou něco jako starověký Řím, který vládl nad »barbary«, jak oni nazývali »Neřímany«. Dnešní novodobý starověký Řím v podobě USA svoji národní hrdost vtělil do vývozu demokracie liberálních hodnot. Stačí se podívat na to, jak samotní Američané hovoří ke své vlasti ve vztahu náboženství: »Bůh ochraňuj Ameriku!«Z toho je patrné, že do jejich národní hrdosti je zapojen i náboženský faktor, který by je měl ochránit i jinde (všude) na světě, když budou exportovat svoji kulturu a boj za demokratická práva klidně i pomocí zbraní.
U nás je ale národní hrdost velmi malá. Není divu. Kašleme (možná ještě něco horšího) totiž na vlastní symboly – prezidenta, státní vlajku, hymnu atd. To je něco nemyslitelného například v národně hrdé Velké Británii. Je smutné a nepochopitelné, jak se naši lidé dokážou chovat ke státním symbolům. Schylují se k urážkám hlavy státu, zničení prezidentské standarty atd. Tohle je začátek neúcty ve společnosti jako celku. Nebudu zde polemizovat o tom, kdo je nebo není prezidentem, ale je potřeba si říci, že i prezident je jedním ze symbolů našeho státu.
Moderní nacionalismus, který vznikl v době osvícenství, se ale ve 20. století stal hnacím motorem obludných válek a vyhlazování národů. Proto sousloví nacionalismus v politické sféře vnáší jako takové negativní konotace. Levicová strana tedy nesmí mít ve volebním programu »nacionalismus«, protože by se stala terčem kritiky z jiných stran. Tomu je nutné se vyvarovat. Klement Gottwald až do roku 1946, kdy proběhla Žilinská konference, prosazoval československou cestu k socialismu s národní hrdostí. Nechtěl sovětský model, ale kostky již byly vrženy. Patřili jsme do sféry Sovětského svazu a to předznamenalo další vývoj.
Pokud chce radikální levice zapracovat do svého volebního programu národní hrdost, tak je nejvyšší čas, protože strach lidí z neznáma dosahuje vysokých čísel. Musí se razit hesla jako být hrdý na své státní symboly, uznávat je a také chránit. Když totiž začne levice chránit tyto symboly a hodnoty, tak si lidé uvědomí, že levice je na jejich straně. Úcta ke státním symbolům začíná ve škole, výchovou. Pokud tato část selhává, tak se nám výsledky dostavují ve své nahotě dnes a denně.