Byl jsem poctěn pozváním do Moskvy na vojenskou přehlídku a pochod Nesmrtelného pluku. Také jsme symbolicky vypouštěli bílé holuby na střeše divadla zvaného Malá scéna v centru Moskvy. A já jako zástupce za Českou republiku měl jsem tu čest pronést v tento slavnostní den také krátký proslov. Poděkoval jsem za vítězství, poděkoval jsem všem, co položili svůj většinou mladý život pro to, aby nás osvobodili. Pro naši budoucnost. Také jsem zdůraznil, že náš boj v žádném případě nekončí, musíme uhájit nejen historickou pravdu, oběti a práci našich předků. Ale hlavně v současnosti odolat novodobé rostoucí fašizaci Evropy. Protože současný systém fašizaci společnosti i Evropy má jako nástroj moci.
Pak následovala vojenská přehlídka a byl to krásný pohled na perfektně seřazené vojenské jednotky, které jsem nemohl ani přesně zařadit. Fascinovali mě velmi mladí kadeti různých vojenských škol. Ale i odhodlané ženy, vojáci a nejmodernější technika. Následně jsem se účastnil průvodu Nesmrtelného pluku. Smysl tohoto průvodu byl úcta pro ty, co se postavili fašismu, a nakonec mu zlámali hřbet. Ale také touha po zachování přátelství a míru, který je třeba chránit. Nic víc a nic míň. Mírumilovný pochod 1,2 milionu lidí, který šel pět a půl hodiny s pokorou a hrdostí v sobě.
Stále víc a víc jsem myslel však na jediné. Konfrontoval jsem neustále ve své mysli to, co jsem viděl nedávno v jiném městě, a ne tak vzdáleném. Ve městě Kyjev, tam jsem byl taky nedávno na manifestačním pochodu, ale tam se vyvolávala obrovská nenávist proti svým ruským bratřím. Bylo to paradoxní. V Moskvě jsem potkal Ukrajince s ukrajinskou vlajkou a lidé se s nimi normálně bavili. V Kyjevě, kdyby měl někdo ruskou vlajku, dříve nebo později by se našel někdo z nacionalistů, kdo by dotyčné s ruskou vlajkou lynčoval a policie by ještě hájila nacionalisty. Co se ještě musí stát, koho všeho musí ještě zabít, aby lidé v Evropě začali chápat, kde je skutečné zlo, a postavili se mu!
Pak tu byl ještě jeden průvod Nesmrtelného pluku a ten byl tragicky smutný. Byl to pochod v Doněcku, kde nesli lidé na svých obrázcích své nejbližší. Šla v něm například i má přítelkyně Anna Tuv, která nesla portrét svého zabitého muže a své, bombou roztrhané 11leté dcery. Těmto lidem se opravdu nejde v tomto průvodu lehce. Domluvil jsem se se statečnou Annou, aby svůj příběh odvyprávěla i nám v ČR. A proto budeme spolu na besedách, 20. 5. ve Frýdku-Místku, 21. 5. v Kroměříži a Přerově, 22. 5. v Hranicích a 23. 5. v Hodoníně. Kdo chce, ať přijde pohlédnout skutečné válce rovnou do očí.