Tento článek jsem začal psát po návratu z kontaktní kampaně. Jsem plný dojmů ze stovek lidí, kterým předávám naše volební noviny a volební leták s otázkou: „Dobrý den, můžu Vás pozvat k volbám? Jsem kandidát….“. Reakcí je zpravidla několik. Od převzetí s poděkováním, přes mechanické uchopení a vložení kamsi do tašky, až po negativní reakci typu, „…jo tak to jste vy, komunisti, tak to ani náhodou...“ nebo hůře - impulsivní reakce zakončená vrácením letáku nebo jeho rituálním zmuchláním a odhozením kamsi do dálky.
Zkrátka i zde v kontaktní kampani platí rčení „co člověk, to názor“ a staré známé přísloví „není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem“. Jeden se na Vás oboří, druhý se usměje a přidá větu: „Já si to vezmu, ale já Vás stejně pokaždé volím.“ Problém je jiný, naše letáky se lidem líbí, ale jejich obsah je pro voliče kapkou v moři informací, ve kterém se bohužel topí. Když se k tomu přidá 30 let protikomunistických výpadů v informačním šumu, tak je pro mnohé obrovské překvapení, když nás potkají na ulici, dokonce při kontaktní kampani a ještě říkáme věci, které se lidem líbí a souhlasí s nimi.
Antikomunismus již není veden v médiích tak silně jako třeba před deseti lety, v době pravicových vlád v čele s ODS, ale jeho odkaz zůstal v podvědomí mnohých občanů. Bohužel, jsou to právě ti, kteří na posledních třiceti letech tratili nejvíce. Jsou to nízkopříjmové vrstvy obyvatel jako důchodci, ale i rodiny s dětmi či matky samoživitelky. Je to paradox, ale KSČM, a to i na současné kandidátní listině „KSČM – Česká levice společně!“ působí jako nechtěné svědomí současné společnosti. Porevoluční zázrak se nekonal, došlo na restauraci kapitalismu v celé jeho nehezké nahotě. Bohatí bohatnou a chudí chudnou, sociální nůžky se rozevírají. Potvrzuje se, že konec iluzí o americkém snu v ČR je začátkem morální kocoviny většiny občanů, které potkáte v kontaktní kampani. Po morální kocovině následuje rezignace a lidsky pochopitelná nechuť jít k volbám.
V kontaktní kampani rozdávám letáky (obdobně jako ostatní kandidáti), kde je má fotka. Když Vás lidé poznají, dají se s Vámi do řeči. Tak se mi to stalo i v Ústí nad Labem. Pán, věkem asi 50 let, mi na mou úvodní otázku řekl, že komunisty nevolí. Když ale viděl mou tvář na letáku, začal se ptát. Třeba na to, co mě vede ke kandidatuře za stranu, která tu 40 let vládla. Je těžké převyprávět obsah našeho rozhovoru. Stručně by se to dalo shrnout – 50, léta - Horáková – Jáchymov – zavřené hranice - nemožnost studovat a co já jako na to. Já se debatě nikdy nebráním, a tak jsme diskutovali. Dostali jsme se z historického exkurzu do současnosti, nakonec se mnou musel souhlasit. A to jsme nešvary současnosti vzali jen hodně letem světem. Když odcházel, tak doslova řekl, že se mnou souhlasí, ale volit mne bude pouze tehdy, když budu u jiné strany (asi tzv. „demokratické“).
Jak to bude dál? Pán stejně jako mnoho jemu podobných zůstane doma nebo půjde volit stranu, která je mu blízká tím, že se o ní hezky píše nebo mluví a má zajisté i super program. Není důležité, zda-li strana splní svůj program nebo se za několik let přejmenuje. Důležité je, aby se tam nedostali ti zlí a nebezpeční komunisté. Co k tomu dodat na závěr? Snad jen morální kocovina v praxi a my ostatní voliči, nenechme to tak!