V Poslanecké sněmovně ČR se bude projednávat návrh na vydání zákona o státním jazyce České republiky. Není to první iniciativa komunistů zaměřená na ochranu našeho jazyka, první pokusy proběhly za vlády M. Zemana v roce 1999, za vlády V. Špidly v roce 2003, i v rámci novelizace zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání v roce 2004. Poslední pokus pak patřil do minulého volebního období.
Není to ani první iniciativa v prostoru Evropy – vždyť vlastní zákon o ochraně jazyka má třeba ze sousedů Slovensko, Rakousko, z dalších evropských zemí Španělsko nebo Francie a i v naší zemi byla ochrana českého jazyka již zakotvena - v Ústavě ČR z roku 1920.
Návrh tří poslanců za KSČM neznamená otrocké přejmenovávání obchodů nebo občerstvení, neznamená ani stagnaci přirozeného rozvoje jazyka. Poskytuje ve 4 paragrafech jen zákonnou ochranu češtiny jako státního jazyka, který má logicky přednost před ostatními jazyky, které se v České republice používají.
Všichni vnímáme každý den trendy, které směřují k zatlačování českého jazyka, nejen v běžném veřejném životě, ale i ve veřejnoprávních médiích a dokonce i v úředním styku.
Národní jazyk je nejdůležitějším znakem svébytnosti každého národa, nejvzácnější hodnotou jeho kulturního dědictví a projevem jeho suverenity. Tu, jako poslušní pěšáci na šachovnici velkých geopolitických hráčů, sice reálně moc nemáme, ale to neznamená, že bychom měli odmítat i ochranu našeho jazyka, jak to učinila svým stanoviskem naše vláda. Jak praví velšské přísloví: „Národ bez jazyka je národem bez srdce.“ Jsme národem bez srdce?