V roce 2006 navštěvovalo střední odborné školy s maturitou nebo s výučním listem téměř 385 tisíc žáků, v roce 2016 to bylo jen 270 tisíc a počet uchazečů neustále klesá. Přitom tito manuálně zruční odborníci najdou snadno uplatnění a jsou většinou i nadprůměrně placení. Nedostatek řemeslníků se datuje od počátku 90. let. Tehdy se začalo prosazovat, že každý musí mít maturitu a vysokou školu. Tento nesmyslný trend pomalu opadá, ale řada škol musela postupně zavřít nebo omezit obory, o které nebyl dlouhodobě zájem. Nejmenší zájem je o profese klempíř, tesař, pokrývač a právě po nich je poptávka největší. Situace se zřejmě nebude zlepšovat ani do budoucna. Zkušení řemeslníci odcházejí do důchodu a mladým se do učení příliš nechce. Poté, co byl po roce 1989 v podstatě rozbit unikátní systém učňovského školství podporovaný státem i podniky a firmami, si odpovědní lámou hlavy, co s tím. Jak znovu naplnit pořekadlo, že řemeslo má zlaté dno. Jak zařídit, aby se na dobrého řemeslníka nečekalo dlouhé měsíce. Jak přilákat odborníky, žáky i učitele? Velkým problémem totiž bude nedostatek odborných učitelů poté, co se případně začne zájem o učňovské obory zvedat.
Jednotlivé kraje proto hledají cestu ze začarovaného kruhu. Například v Královéhradeckém kraji začala být již od roku 2008 vyplácena žákům vybraných oborů poskytujících střední vzdělání s výučním listem v průběhu jejich profesní přípravy finanční podpora z rozpočtu kraje. Mezi vybrané obory byly zařazeny obory strojírenské, elektrotechnické a stavební. Finanční podpora byla v průběhu let rozšířena o další obory středního vzdělání s výučním listem a je odstupňována podle ročníku. Navíc žákovi, který je klasifikován z odborného výcviku na konci školního roku známkou 1 či 2, přísluší ještě jednorázová odměna, která je také odstupňována podle známky a ročníku od 500 Kč do 3 000 Kč. Od roku 2016 bylo do tohoto systému zařazeno celkem 25 oborů vzdělání. I přes tuto podporu Královéhradeckého kraje se ve školním roce 2016/2017 nepodařilo otevřít obory malíř, lakýrník a pokrývač.
Bylo také posíleno odměňování učitelů odborných předmětů v oborech strojírenství a elektrotechnika, telekomunikační a výpočetní technika. Poměrně velké investice také směřovaly do modernizací zázemí tak, aby školy udržely krok s rozvojem oborů. Pomáhají i velcí zaměstnavatelé. Kraj spolupracuje s Hospodářskou a Agrární komorou. Pravidelně se také společně prezentují školy a firmy pro usnadnění volby povolání. Narůstá i podíl praxe žáků v konkrétních firmách. Zaměstnvatelé nabízejí dobrým žákům garanci zaměstnání a zároveň někteří poskytují i zajímavá stipendia. To vše však nestačí. Dokud se nezmění financování regionálního školství a podíl žáků ve SŠ s maturitou, nepodaří se ani výrazně zvýšit podíl žáků v odborných učilištích. Je nutné měnit i vnímání rodičů a výchovných poradců, pro které je mnohdy jednodušší nabídnout dítěti školu se slovy „oni tě vezmou i se slabým prospěchem“, než aby hledali vhodné řemeslo. Svoji negativní roli sehrává i postupné snížení nároků na vzdělání již v základní škole.
K zamyšlení jsou i platy některých v oborech, například textilních. Zaměstnavatelé si stěžují, že nemají švadleny, ale s vizí „mizerného“ platu žádný rodič nenechá vyučit dítě v oboru. Dokud bude vnímána práce řemeslníků jako něco podřadného, nemůže ke změně dojít. Dalším důležitým faktorem se jeví i to, že zažíváme rekordně nízkou nezaměstnanost a zároveň v důsledku demografického vývoje nám ze středních škol odcházejí slabé populační ročníky. Tento stav bude pravděpodobně nutit zaměstnavatele k vyšší míře robotizace a digitalizace, což se v budoucnu odrazí na míře potřebnosti některých profesí, zejména těch, jejichž absolventi zastávají pozice s jednoduchými, snadno algoritmizovatelnými činnostmi. Odborníci, kteří se zabývají tzv. průmyslem 4.0 tvrdí, že vzniknou jiné profese, o kterých dnes třeba ještě ani nevíme. Na druhé straně existuje spousta oborů, kterých se změny v oblasti robotizace a digitalizace práce dotkne pouze minimálně. Mezi ně patří právě například již zmiňované obory stavební. Je jasné, že se na komplexním řešení nedostatku řemeslníků musí podílet jak stát, tak kraje či firmy prostřednictvím různě odstupňovaných opatření, z nichž některá jsou skutečným během na dlouho trať.