»Prezident Guaidó«, ano, ten samý, kterého by rád prezident Zeman uvítal u nás na Hradě, se rozhodl povolit »v případě nutnosti vojenskou intervenci USA« v jeho zemi. Slovo »povolit« zas tak vážně brát nemusíme, protože rozhodne-li se prezident Trump, pak žádné pozvání nepotřebuje. To se pak vytvoří dodatečně a vůbec se nebude spekulovat, zda existoval nebo neexistoval nějaký »zvací dopis«, jako to bylo 21. srpna. Jde totiž o to, že Američané budou potřebovat venezuelskou naftu a další nerostné bohatství, které zatím obhospodařuje venezuelský stát. A navíc odtud, z Venezuely, je »kouzelný pohled« z opačné strany, než je Florida, na Karibské moře. Vybudovat tady základnu by bylo stejné terno, jako vybudování základny na suroviny bohatém Kosovu.
Ono »pozvání« prezidenta Zemana bylo v médiích opakováno vícekrát, ono »pozvání« Guaidóa, který se sám jmenoval prezidentem Venezuely, se rychle vytratilo z televizních obrazovek. Má to svou logiku. Zřejmě, pokud jde o Guaidóa, naši prorežimní propagandisté pochopili, že by to mohl být protiargument a u leckoho by mohl vyvolat reminiscenci na 21. srpen.
Pokud jde o Zemanovo pozvání Guaidóa, takové nebezpečí nehrozí. Jenže myslel-li současný prezident, že si tím získá kladné body u stále na něho útočící pravdoláskové opozice, mýlil se. Té nejde o jeho postoj k americké administrativě, to mu ani u ní body nezíská. Má ve Washingtonu nemálo »vroubků« a jeden »kladný bod« mu »ony vroubky« nesmaže. Té jde o jeho »nezávislejší myšlení« ve směru východ a k Babišově vládě. A v tom nějaký vstřícný postoj k případnému novému americkému Vietnamu, Iráku či Afghánistánu mu pomoci nemůže.
Jde ale o Guaidóa, o muže rozdávajícího úsměvy světovým médiím, člověka, který v náručí nese své miminko a dává tak všanc celou svou rodinu, jak je nám na fotografiích představován. Pro koho? Přece »pro Venezuelu«, pro její lid, pro demokracii a svobodu, tedy demokracii a svobodu podle amerických not. Svět jemu a jeho rodině proto také tleská a leckterá žena ve Spojených státech a v satelitní Evropě či jinde si setře slzy z tváře. To je přece ten muž, za něhož stojí se stavět. Nic nevadí, že všechno jde podle americké režie, že plánovači v Pentagonu už mají nakresleny plány intervence – pokud Maduro neztratí nervy a neuteče třeba do Číny či Turecka, a stálá americká armáda či Národní garda třeba z Kalifornie, tedy kalifornské Lidové milice, se nepokusí si zopakovat Irák, novou »Pouštní bouři«, protože chilský příklad se sem zřejmě nehodí, i když nepochybuji o tom, že nějaký ten generál ve svém vlastním zájmu rychle převlékne svůj venezuelský vojenský »mantel« za ten americký.