Největším problémem českého zdravotnictví je bezesporu nedostatek zdravotnického personálu všech profesí v nemocnicích a jejich přetěžování. Přesto aktuálně mnoho nemocnic odmítá naplnit veřejné přísliby ministra zdravotnictví a premiéra o zvýšení příplatků pro nelékařské zdravotnické pracovníky ve směnných provozech. Ukazuje se, že současné právní ukotvení nároku s rozpětím v příplatcích není garancí ani pro dodržení příslibů v příspěvkových organizacích, natož v nemocnicích, obchodních společnostech. Jediným řešením je sjednocení odměňování tak, jak to požadují zdravotnické odbory. Opakovaně proto navrhují – kromě jiného - vytvořit speciální programy na zřízení nových míst v nemocnicích, které budou zpočátku financovány přes úřady práce a následně přes zvýšené úhrady ze zdravotního pojištění.
Třetí zásadní problém spočívá v nízkých platbách státu za jeho pojištěnce. KSČM dlouhodobě prosazuje automatické a hlavně pravidelné navyšování těchto plateb. Zvýšený objem financí bude možné následně použít jak na zlepšení kvality poskytované zdravotní péče, tak na personální stabilizaci. Je dále neúnosné, aby kraje dotovaly svoje nemocnice sta milionovými částkami na zajištění jejich provozu. Hlavní zodpovědnost za poskytování kvalitní zdravotní péče má stát a musí být v této věci mnohem aktivnější. Kromě lékařů a sester v nemocnicích se dlouhodobě hovoří i o nedostatku zubních lékařů. To ale zpochybňuje samotný prezident České stomatologické komory a tvrdí, že na počet obyvatel máme největší počet zubních lékařů na světě. Nedostatek prý je jen na třech místech: ve dvou vojenských újezdech a v obci Abertamy. Největší problém vidí v jejich rozmístění. Příčinou toho, že pacienti musí často na ošetření čekat nebo „hledat“ zubaře, je asi tisíc lékařů ve vyšším věku, kteří už nepracují 40 hodin týdně. Dalším důvodem je prý rekordní počet žen a ty jsou nyní na mateřské dovolené – až osm set.
Zubní lékaři si také často stěžují na nedostatečné financování ze strany pojišťoven, a že pacienty v podstatě dotují. Stomatologové tedy dostanou o dvě miliardy navíc. Dvojnásobně byla například navýšena úhrada za výplně. Stát také poskytuje dotace na vznik praxí v odlehlejších oblastech. Ministerstvo zdravotnictví formou dotací finančně podporuje vznik ordinací zubařů v odlehlejších oblastech a menších městech, kde jich je nedostatek tím, že během čtyř let mezi stomatology rozdělí sto milionů korun. O peníze mohou stomatologové žádat i na mzdy všeobecné sestry, dentální hygienistky anebo zubní instrumentářky.
Dalším velkým problémem je nedostatek nově nastupujících lékařů. Lékařské fakulty sice vyprodukují ročně zhruba 1060 nových lékařů, z toho jich ale 70 až 100 nenastoupí a čtyři až šest procent velmi rychle, zhruba do půl roku, zaměstnání opustí. Ti, kteří nastoupí, také nepracují na plný úvazek, ale na zhruba 0,9. Současná produkce nových absolventů, kteří nastoupí do praxe, není v podstatě schopna krýt úbytek kapacit z důvodu stárnutí populace lékařů, a to ani za předpokladu, že budou pracovat lékaři nad 65 let. S nedostatkem lékařů úzce souvisí i nedostatek jejich učitelů. Alfou a omegou jsou opět peníze. Děkani tvrdí, že fakulty disponují od státu jen dvěma třetinami potřebné částky na výchovu lékaře, zbývající finance musejí pokrývat z vlastních zdrojů. Je logické, že budoucí lékaře musejí vychovávat opět především lékaři. Při aktuálních výdělcích za pedagogickou činnost však učí na fakultách už spíše jen nadšenci. Ochota a motivace věnovat se výchově mediků se mezi lékaři stále snižuje. Odborný asistent s ukončeným postgraduálním studiem bere na lékařské fakultě necelých 30 tisíc korun, asistent nastupující těsně po promoci dosáhne jen na cca 22 tisíc. Zvýšení platu nastává až po dosažení titulu docenta, či profesora. Úkolem pro ministerstvo zdravotnictví je tedy především navyšování dotací pro lékařské fakulty a také pro absolventy, aby neodcházeli do zahraničí. Podle údajů Ústavu zdravotnických informací z roku 2016 odchází do ciziny, především do Velké Británie, Německa a Rakouska každý pátý. Jednou z cest, je zcela jistě navyšování finančních prostředků na rezidenční místa pro přípravu mladých lékařů na atestaci. Dále je nutné podporovat praxe v regionech, kde chybí určité lékařské profese.
V neposlední řadě je nezbytné konečně učinit přítrž často extrémnímu přetěžování zdravotnických pracovníků v nemocnicích. Pacienti potřebují kvalitní zdravotní péči a ta je nedostatkem lékařů a sester stále více ohrožena.