Když byli v 18. století pozváni čeští skláři do Alsaska v dnešní Francii, aby naučili místní obyvatele výrobě plochého skla z foukaných válců, nikdo o zlatých českých rukou nepochyboval. Jiní mistři foukači vyráběli tak kvalitní křišťál, že na trhu porazili i proslulé mistry z Murána. Benátský dóže proto vyslal do Čech zvědy s úkolem zjistit, jak ti Češi dělají.
Při výrobě první žárovky spolupracoval se známým vynálezcem mistr svého řemesla, jméno zůstalo neznámé, ale pocházel z Čech a říkalo se mu Böhm. Čeští zedníci ze Šumavy i dalších míst českého království přicházeli do Vídně a velké množství staveb, které toto město dodnes krášlí, vzniklo jen díky jim. Koneckonců i proslulý architekt Hlávka, stejně jako řada dalších českých stavitelů, zanechali nejen ve Vídni, ale i v Praze, Hradci Králové a dalších městech monarchie, důkazy svého umění.
Od 80. let 19. století až do konce 20. století se v Čechách vyrábělo vše, od jehly počínaje až po lokomotivy. Však také naše školství mělo již od začátku 19. století propracovaný systém. Pražská polytechnika, technické školy, střední průmyslové školy, školy učňovské, původně mistrovské, všech tehdejších oborů byly navíc doplněny i zvláštním segmentem speciálních škol, jako byl Klárův ústav pro nevidomé.
Institucemi na západ od nás naprosto neznámými se staly školy pro děti, které v normálním vyučovacím procesu nebyly schopny uspět. Tyto školy určené pro děti s lehkou mentální dysfunkcí, umožňovaly i takovým osobám později najít pracovní uplatnění. Navazovaly na ně totiž ještě zvláštní dvouleté učňovské obory.
Rozpad učňovského školství na přelomu tohoto století, ke kterému došlo díky likvidaci řady podniků i naivním představám celé řady ministrů školství, zároveň s tezí, že 50 % populace bude studovat na gymnáziu, přineslo tragické následky.
V současnosti na jedné straně chybí kvalitní pracovníci s výučním listem, na druhé pak drasticky poklesla úroveň znalostí maturantů. V posledních letech prosazovaná, zcela nesmyslná inkluze, celou situaci ještě zhoršuje. Svářeči, obráběči kovů, zámečníci, obuvníci, pokrývači, zedníci, to je jen část řemesel z těch, která zoufale chybí. Úřady práce se je pokouší doplnit v kurzech pro nezaměstnané. Skutečně v oboru vyučené pracovníky ovšem zpravidla stejně nenahradí.
Ze špatného maturanta vysokoškolský pedagog nemůže mít radost. Znalosti, které jsou mnohdy viděny při obhajobách bakalářských prací, těžko snesou srovnání s tím, co před 30 lety museli znát tehdejší maturanti. Více než 90 vysokých škol, z nichž většina vyučuje obory, jejichž použitelnost v praxi je velmi sporná, jsou pak vrcholem celé neúspěšné pyramidy. Naši západní konkurenci jsme v tomto směru dohnali v kvantitě. Kvalita, díky které naši lidé v řadě oborů dosáhli své proslulosti, se však ztratila.
Gaussova křivka nám ukazuje rozložení populace podle IQ. Pokud řekneme, že 50 % populace bude mít maturitu, nutně se dostávám k tomu, že požadavky na ní musí být výrazně nižší, než když by se mělo jednat o 40 %. Podobně je to i s počty vysokoškolských studentů.
Najde se vůle tento stav změnit?