Vždy, když se v Praze ocitnu na nábřeží pod Letenskými sady, zvednu hlavu. Na město odtud shlíží připomínka našeho úspěchu na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Z tehdejšího pavilonu se zachovala jen tato restaurace, protože ten původní výstavní na počátku 90.let minulého století vyhořel. Tvůrci restaurace, oceněné Zlatou hvězdou, počítali i s jejím snadným přemístěním do Prahy. Měla taky namále, když se na ni v rozchvacování státního majetku po roce 1989 na čas pozapomnělo a začala chátrat. Teď v opravené budově, kam se běžně návštěvník už nedostane, sídlí reklamní agentura. Ti mladší si jistě pomyslí, že to ani tak nevadí, protože tu přece bývala luxusní restaurace. Ten pojem dnes znamená, že se jí člověk s průměrnými příjmy má vyhnout obloukem, protože za jediný oběd by utratil peníze na jídlo pro celý měsíc. Tak to ale v podniku zvaném místními Expo nebývalo, protože okolní obyvatelé sem občas zašli na lahůdky typu šnečích hodů. A nezruinovalo je to na několik týdnů.
V období, které je teď prorežimními novináři a části umělců označováno jako doba zmaru, jsme v Bruselu v roce 1958 ohromili svět tvůrčí invencí. Letos uplynulo 60 let od chvíle, kdy jsme za československou expozici sbírali chválu a ocenění. Nijak zvlášť se to nepřipomínalo, protože se to nehodí do obrazu zdevastované společnosti, kde téměř všichni trpěli útlakem a tvůrčí nesvobodou. Nejvíc to kupodivu opakují ti, jejichž popularita vznikla právě před rokem 1989. Vykupují se, aby dostali nové role, hráli jejich písně či pořádali jim výstavy? Někdy mám dojem, že až na čestné výjimky musí být třeba v každém filmu „úlitba antikomunistickým bohům“, aby na něj tvůrci sehnali peníze. Protože ty teď pro změnu rozhodují o tom, jaký projekt se bude realizovat. Po téměř třiceti letech od převratu jde o poněkud smutný pohled na onen tvůrčí rozlet, o němž umělci tak rádi hovořili. Teď třeba herci považují za terno, když se uplatní v tzv. nekonečných seriálech, nebo dokonce získají „roli“ v reklamě. Chápu, že z něčeho se musí platit nájem, hypotéka či další životní potřeby. Takové problémy ale řeší většina „neprivatizačních“ občanů. Snad proto se jim už několik desítek let vtlouká do hlavy představa o předchozí době zmaru, aby se lépe smířili s tou dnešní realitou?
Připouštím, že to teď jde lépe, protože se nacházíme v období, kdy se ekonomice daří. Občané si myslí, a je to vidět i na volebních výsledcích KSČM, že tuto stranu „do nepohody“ vlastně nepotřebují. Rozhlížejí se po rozličných hnutích, od nichž očekávají cosi nového, aniž by přesně věděli, co dotyční politici vlastně chtějí. Má nás to odradit? Myslím, že naše myšlenka sociální spravedlnosti není nic vyčpělého. Stále se bereme za obyčejné lidi, za zlepšení jejich životního údělu, kterým by nemělo být sešněrování půjčkami po téměř celý produktivní věk. S těmi, kteří vyrazili světu dech třeba na výstavě Expo 58 tvůrčími nápady, by nás měla více spojovat právě ta snaha neustrnout.