Účelovost zahraniční politiky USA není nic nového. Američtí prezidenti mění spojence a partnery ve světě podle toho, jak se jim to právě hodí. Někdy mají spojenectví jepičí život, jindy trvají celá desetiletí.
Trefně to v 80. letech vyjádřil bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger, když prohlásil, že »Amerika nemá stálé přátele, jen zájmy«. Náhlé obraty USA byly nejčastěji k vidění kolem nás. Třeba když se Blízkým východem před sedmi osmi lety rozlétla arabským světem revolta známá jako »arabské jaro«, hodil Barack Obama během dvou týdnů přes palubu starého amerického spojence egyptského prezidenta Husního Mubaraka.
Nynější prezident Donald Trump hlásá »Amerika na prvním místě«. Jak v tomto jeho světě můžeme dopadnout my, pokud by šlo do tuhého? Nejkřiklavějším a odpuzujícím příkladem je, jak Trump nechal na holičkách irácké a syrské Kurdy poté, co odvedli nejtěžší práci ve válce s Islámským státem. Přesto, že si za svou statečnost vysloužili mezinárodní úctu, nechal ty irácké napospas šíitům z Íránu, a syrské Kurdy náletům Turecka.
Otázku stálosti spojenectví USA už máme na vlastním evropském talíři. Bez koordinace s EU Trump odstoupil od jaderné dohody s Íránem, jelikož ji považuje za slabou, obnovuje sankce a vyhrožuje následky i Evropě, pokud se k nim nepřidá.
Ještě bližším příkladem je NATO, v němž Česko zakotvilo svou bezpečnost. Bylo vždy vnímáno jako stálice, ale teď se chvěje v základech. V kuloárech červencového summitu v Bruselu si diplomaté vážně lámali hlavu, zda NATO Trumpa vůbec přežije, bude-li za dva roky zvolen podruhé.
Trump od 90. let otevřeně brojí proti spojenectvím, která podle něj jen využívají americké zdroje a svazují ruce politice USA. NATO nejdřív označil za zastaralé, a pomoc při napadení podle článku 5 Severoatlantické smlouvy jednu chvíli dokonce podmínil výší vojenských výdajů příslušné země. Otřásl tím základním pilířem Aliance, jejím hlavním nástrojem k odstrašení případného útočníka.
Evropané v penězích pro své armády sice zaostali, ale jestliže Trump zašel tak daleko, dá se USA ještě věřit? V evropských metropolích si to mnozí stále nechtějí připustit. Pokud je ale Trumpovi geopolitika fuk a jedná jako obchodník, pak je třeba se ptát, co dál?
Spolehnout se jen sami na sebe? To bychom museli do našeho vojenského rozpočtu hodně přidat. Momentálně na vlastní teritoriální obranu máme jen sotva, ale měli bychom udělat maximum. Další možností jsou bezpečnostní záruky v rámci EU.
Tou cestou se Česko také vydává. Aktuálním řešením je projekt posílené bezpečnostní a obranné spolupráce (Pesco), jehož závazný rámec spustilo 25 zemí EU loni v listopadu. Vize evropské armády má ovšem ke svému naplnění ještě hodně daleko vzhledem k pestrosti priorit jednotlivých členů.
Šlo by o další vojenský blok, který musí definovat mechanismus rozhodování, podmínky vzájemné pomoci při napadení, financování, výzbroj a vojenský vývoj. EU deklaruje, že nemá nahrazovat NATO, ale doplňovat ho.
Trump to ale může celé změnit, pokud pošle Alianci ke dnu úplně. Čistě evropský rámec bez USA a NATO by měl své výhody i úskalí, s nimiž musíme počítat. Mohou ožít staré evropské řevnivosti, Washington může tahat za nitky dvoustranných vztahů s evropskými státy. Na druhé straně by se nížilo riziko, že budeme zavlečeni do některé s dalších amerických intervencí, jakou je například 17 let trvající bezvýchodná válka v Afghánistánu.
Bude ale důležité si současně dávat pozor, aby do podobných akcí s nejistým výsledkem v budoucnu nezatáhly EU i hlavní evropské mocnosti. Británie a Francie se třeba ještě v rámci NATO (tedy i se souhlasem ČR) s velkým apetitem pustily v roce 2011 do letecké války proti vládě libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Její pád vedl k rozvratu země, v němž našli živnou půdu islámští extremisté včetně odnože tzv. Islámského státu.