Odborový svaz pracovníků ve zdravotnictví (OSZSP) vyhlásil avizovanou stávkovou pohotovost. Důvodem je neúspěšně probíhající jednání o zvyšování platů a mezd a nedodržení dříve daných slibů. V praxi se dál prohlubuje personální krize, která už ohrožuje rozsah a kvalitu poskytované péče, uvedli zástupci zdravotnických odborů.
Ano, situace už začíná být v sektoru zdravotnickém a sociálním opět neudržitelná. A tak se potom nelze divit tomu, že Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) žádá růst tarifů o deset procent. Vláda navrhuje šestiprocentní nárůst částky na platy ve veřejné sféře, nicméně by navýšení nebylo rovnoměrné. S tím pochopitelně odbory zásadně nesouhlasí. A to prý zejména na základě zkušeností z uplynulých čtyř let, kdy již slíbené peníze zaměstnanci na svých výplatních páskách nakonec buď neviděli včas, v patřičné výši, nebo vůbec. Právě toto každoroční problematické vyjednávání, či spíše dohadování se s managementy nemocnic, má podle OSZSP jediné řešení – postupný přechod všech zaměstnanců ve zdravotnictví pod odměňování tarifními platy.
Práce zdravotních sestřiček, ošetřovatelek a ostatních profesí v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných a dalších sociálních ústavech není nikterak jednoduchá. Často zde nestačí pouhé monotónní vykonávání povolání, ale to samo musí být podložené velikou obětavostí a empatií ke všem pacientům a potřebným. Z vlastní zkušenosti vím, že v naprosté většině tomu tak je. A jsem vděčný, že v našem zdravotnictví zůstalo zachováno ještě mnohé z modelů, jež před rokem 1989 zdárně fungovaly. Sám jsem ve vlastní rodině zažil, jak je povzbuzující, když vážně nemocný člen rodiny je nejen v dobrých rukou lékařů, ale i zdravotnického personálu. Proto je pro mě zcela nepochopitelné, proč jsou tyto profese po léta podfinancované. Není mně jasné, že všechny polistopadové vlády se k celému zdravotnictví chovaly coby k popelce. Co mně není jasné? Ptám se teď sebe. Jako bych na chvilku zapomněl na to, že již přes čtvrt století žijeme ve společnosti, kde manažeři (přesněji »manažeři«), spekulanti a nejrůznější analytici jsou nemístně přepláceni. Naproti tomu ke vzdělávání, zdravotnictví a k neziskovému sektoru je stát velmi skoupý. Doplňme, že ve zdravotnictví pracuje okolo nezanedbatelných 260 000 lidí, v sociálních službách kolem sto tisíc. Nejvíce, asi 80 000, je zdravotních sester.
Je to jako nosit dříví lesa, když řeknu, že na západ od našich hranic si způsobem onačejším považují lékařů, zdravotníků, vědců či učitelů. Holt žijeme v České republice. Tak jako jsem držel palce lékařům v jejich protestní akci Děkujeme, odcházíme, tak i teď fandím zdravotnickým odborům, aby se dobraly spravedlivějšího oceňování. Nejenže si to zaslouží, ale bez jejich obětavé práce by se celý zdravotnicko-sociální systém mohl jít klouzat.