Že prý 9. května 1945 nacisté neměli důvod bojovat, a tedy i vraždit, je lež. Před několika dny jsem se zúčastnila pravidelné pietní vzpomínky v obci Lejčkov na Táborsku, kde v odpoledních hodinách právě 9. května příslušníci SS začali střílet do lidí, kteří se zde u hlavní silnice z Pelhřimova shromáždili, aby uvítali Rudou armádu. Zavraždili při tom dvacet čtyři občanů a vypálili zároveň téměř polovinu zdejších domů. To vše už po podpisu kapitulace v Remeši a následně v berlínském Karlshorstu, kdy podle dnešních výkladů měla skončit válka.
Na pietním shromáždění my přítomní, škoda, že sem nenašel cestu ani nikdo z OV KSČM Tábor, jsme se společně s místními obyvateli shodli, že každá válka je hrůzná. Tehdy, v době osvobození, si naši pradědečkové a prababičky mysleli, že už žádná další nebude následovat. Následovalo jich, i když v místních válkách, do nichž se zvláště na rozhraní 20. a 21. století zapojily i velmoci, mnoho. Nemohu přijmout tvrzení pana Havla, který řekl v době napadení Jugoslávie vojsky NATO, že šlo o »humanitární válku«, a dnes se občas jeho slovy omlouvá vlastně každá další válka, kterou vedou státy NATO či Spojené státy se svými satelity. Žádná válka nemůže mít humanitní podtext. V každé teče krev a umírají nevinní a ti, kteří jí vyvolali či řídí, sedí v klidu doma ve svých domovech.
Jde mně však o onen 9. květen 1945, kdy v centru Prahy a ve většině naší vlasti byl už skutečně klid. Tady v Lejčkově lidé umírali a vůbec nešli proti utíkajícím nacistům bojovat. Věřili v mír, jenže mír ještě nebyl. A to nikoli jenom tady. Také, což si lze přečíst v literatuře, v odpoledních hodinách, onoho 9. května na jihozápadě Prahy zahynulo při bojích s nacisty na několik desítek zdejších obyvatel. Stejné to bylo v řadě míst republiky. Jen příchod Rudé armády tomu udělal přítrž. Dne 11. května jsme si dokonce připomínali bitvu u Milína, kde také esesáci na své cestě do amerického zajetí povraždili několik desítek obyvatel.
Ne tedy 8. květen, ale 9. květen by měl být českým národním svátkem. Politické rozhodnutí, které tento svátek posunulo o den zpět - a tím se navrhovatelé a zákonodárci, kteří tento přesun schválili, domnívali, že se staneme Evropany se vším všudy - pokládám za špatné. Jestliže ještě 9. května umírali lidé, pak konec války, konec střelby a vraždění byl právě v tento den. Evropany jsme a nikdy tomu nebylo jinak, stejně jako to, že naše vlast byla definitivně osvobozena 9. května 1945, kdy do hlavního města a mnoha obcí po republice dorazili vojáci Rudé armády.