Země Evropské Unie v době hospodářského růstu systematicky dovážely pracovníky, zejména do nejhůře placených profesí manuálních dělníků. Dále pak, v rámci vykrádání mozků, i vysoce kvalifikované experty. Většina importu pracovních sil probíhala z bývalých kolonií, Francie, Velké Británie a Itálie, Německo později obohatilo tento import dohodou s Tureckem. Specifické je postavení Španělska a Portugalska. Tyto státy dovážely a dodnes dovážejí pracovníky z lusofonních (portugalsky mluvících) a španělsky mluvících zemí, zejména z Jižní Ameriky. I v současné době většina zemí EU ve velké míře vítá příliv kvalifikované i nekvalifikované pracovní síly přicházející z Ukrajiny.
Teprve ekonomická krize po roce 2008, likvidace států Libye a Iráku, spojená se snahou podobně naložit se Sýrií a dále pak pokračující chaos v Afganistánu otevřely stavidla masové migraci do EU. S poměrně velkým zpožděním se v posledních 5-ti letech legislativa EU i nejvýznamnějších členských zemí společenství snaží na tento příval reagovat.
Ukazuje se, že dodnes chybí prakticky realizovatelné readmisní dohody se zeměmi původu migrantů, sociální systémy i procedura udělení azylu se výrazně liší země od země a není řešena ani spolehlivá identifikace jednotlivců. Na základě těchto poznatků je v EU v současné době projednáváno 7 nařízení a směrnic, která mají tento stav do budoucna řešit.
Jedná se prvořadně o 4. verzi Dublinského nařízení, o nařízení EURODAC (systém pracujíce s otisky prstů a stanovuje stát zodpovědný za vyřízení žádosti, nařízení o Agentuře EU pro azyl a nařízení o Rámci pro znovu usídlování. Dále pak kvalifikační nařízení stanovující normy pro možnost získání mezinárodní ochrany a pro jednotný status uprchlíka, nařízení o azylovém řízení stanovující jeho jednotný postup a nakonec směrnice o podmínkách přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu,
Z tohoto souboru materiálů je nejčastěji diskutováno nařízení Dublin IV., přičemž daný systém má být takový, aby odrazoval od druhotného pohybu, tedy aby azylant byl veden k podání jedné žádosti v jednom členském státu EU. Kromě jiného stanovuje rychlé a efektivní azylové řízení, které obsahuje vyhlášení tzv. bezpečných zemí původu, jejichž občané budou automaticky při žádosti o azyl odmítáni. Tento proces má být pak natolik zrychlený, aby odradil další zájemce z těchto zemí již v zárodku.
Klíčovým momentem pro migraci nyní představuje co nejrychlejší uzavření readmisních dohod mezi jednotlivými zeměmi a stanovení jednotného a co možná nejširšího seznamu bezpečných zemí. Ve směrnici o podmínkách přijímání jsou zpracována opatření proti předcházení druhotného pohybu žadatelů, včetně přidělování místa pobytu, přístupu na trh práce a omezení či odnětí výhod materiálních podmínek přijetí.
Velmi složité je jednání o definici rodinných příslušníků osob, jimž byl udělen azyl, slučování rodin zůstává stále jednou z velmi kontroverzních otázek. Významnou otázkou je také lhůta, po kterou může žadatel zůstat na území EU v případě nezískání mezinárodní ochrany. Databáze otisků prstů je diskutována hlavně z pohledu doby uchovávání údajů o žadatelích o azyl. Není zatím jasné jak postupovat u žadatelů, kteří odmítnou poskytnout biometrické údaje.
Celá problematika je velmi citlivá a vzhledem k množství nedořešených otázek jsou logicky neakceptovatelné jakékoliv snahy o přerozdělování žadatelů o azyl. Bez jasného stanovení způsobu readmise odmítnutých žadatelů však nelze celý systém zodpovědně podpořit.
V současné době se svět utěšuje konjunkturou a státy EU poklesem migrační vlny, přesto je jasné, že ekonomický cyklus systému nutně záhy přinese další krizi. I vzhledem k přetrvávající nestabilitě v řadě regionů světa musíme být tedy připraveni na příchod další migrační vlny. Jediným momentálním reálným řešením je mírové urovnání válečných konfliktů a ukončení vměšování Spojených států a dalších velmocí do dění v zemích od Sahelu až po Střední Asii, spojené se skutečnou hospodářskou pomocí postiženým regionům.