Vláda na své schůzi dne 21. března 2018 projednala a posoudila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních) a zaujala k němu neutrální stanovisko.
Co je meritem sporu? Jde o tradiční čínskou medicínu a její aplikaci v českém lékařském prostředí.
Do zákona o nelékařských povoláních se tradiční čínská medicína dostala na návrh sněmovny. Prosadil ji tehdejší šéf sněmovního zdravotnického výboru Rostislav Vyzula s argumentem, že v Česku působí mnoho poskytovatelů čínské medicíny, ale není možné jednoznačně ověřit jejich vzdělání a rozsah a kvalitu nabízené péče.
Negativní postoj k této změně vyjádřila Česká lékařská společnost, všichni děkani lékařských fakult, i Česká lékařská komora a rovněž také Vědecká rada ČLK, představovaná 41 významnými lékaři. O co tady v zásadě jde? Dle jejich stanoviska nelze „tradiční čínskou medicínu“ a její výkon považovat za zdravotnické povolání, ale pouze za jeden z oborů léčitelství, které na rozdíl od zdravotnictví není založeno na používání vědecky podložených metod. Tzv. „tradiční čínská medicína“ není tradiční v tomto smyslu. Důvodem je prostý fakt, že úřady nemají žádný nástroj, jak kvalifikaci čínských lékařů a léčby kvalitativně ověřit nebo přezkoumat. V žádné evropské zemi nejsou léčitelé v právním slova smyslu považováni za zdravotníky, a to bez ohledu na metody, které provozují. Česká republika se tak stala v rámci Evropy absolutní raritou.
Poslední novelou zákona o nelékařských zdravotnických povoláních byly do tohoto zákona doplněny obory terapeut tradiční čínské medicíny a specialista tradiční čínské medicíny, a tím se mezi zdravotnické pracovníky zcela nesystémově zařadila jedna skupina léčitelů. Tento krok se stal nebezpečným průlomem, neboť legislativně přiznal čínskému léčitelství statut medicínského oboru, čímž zvýhodnil čínské léčitelství oproti jiným léčitelským metodám.
Zařazení tradiční čínské medicíny mezi zdravotnické povolání vyvolalo především v odborných kruzích vlnu nevole a odporu, s odkazem na přímé ohrožení zdraví pacientů. Proto vznikla iniciativa, která vyústila v senátorskou novelu.
Tvůrcům senátorské novely vadilo mimo jiné to, že čínští léčitelé by byli zvýhodněni oproti ostatním, mohli by získat titul bakaláře či magistra a jejich služby by mohly hradit zdravotní pojišťovny. „Hlavní námitkou proti čínské medicíně jako regulérní součásti českého zdravotnického systému je nejen fakt, že nejde ověřit kvalitu čínských lékařů, ale zvláště to, že peníze za alternativu z Dálného východu mohou chybět jinde, například při léčbě vzácných onemocnění,“ uváděli.
Stojí také například za zmínku, že prestižní přírodovědný časopis Nature označil tradiční čínskou medicínu jako „podvod s pseudovědou“ bez jakýchkoliv racionálních základů pro většinu jí používaných terapií. A také spolek skeptiků Sisyfos, který vystupuje proti šíření neověřených názorů a postupů, má na tradiční čínskou medicínu negativní pohled.
V souvislosti se zrušením právní úpravy získávání odborné způsobilosti k výkonu povolání terapeuta tradiční čínské medicíny i specialisty tradiční čínské medicíny se navrhuje zrušit i zmocnění pro Ministerstvo zdravotnictví stanovit vyhláškou minimální požadavky na studijní programy a vzdělávací programy k získání odborné způsobilosti k výkonu shora uvedených povolání.
Vláda si je vědoma, že problematika tradiční čínské medicíny a léčitelství by si zasloužila jednoznačné a transparentní vymezení v komplexní zákonné právní úpravě, kterou má vláda v úmyslu zpracovat a předložit.
Jak se celá situace vyvine, tak to se necháme překvapit. Jak již bylo řečeno, vláda na svém jednání zaujala k této problematice neutrální stanovisko a uvidíme, jak se postaví sněmovna k tomuto senátorskému návrhu.