Máme moc krátkou hymnu, říkají olympionici. A navrhují delší verzi. Proč ne, vždyť naše hymna má nádhernou i druhou sloku. Píseň z divadelní hry Josefa Kajetána Tyla „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka" a s melodií Františka Škroupa poprvé zazněla v roce 1834 a v 19. století dokonce zlidověla. Nebylo divu, že se po vzniku republiky stala právě ona naší hymnou. Obdobnými kořeny hymny se každý stát pochlubit skutečně nemůže. Pravda, některé státy mají i rockové, punkové a další verze své hymny. To zase nemáme my. Zatím. I když nikdy neříkejme nikdy.
Pokud má tedy delší hymna podpořit naší sebeúctu, hrdost (a to nikoliv jen na naše špičkové sportovní výkony), pokud má delší hymna podpořit naší nezávislost, soběstačnost, suverenitu, jsem všemi deseti pro další diskusi.
Zatím to ale spíše vypadá, že budeme i přes delší hymnu slepě poslušní slouhové některých velmocí a že se kritici, nechci říci jakého alpinismu, budou nálepkovat jako velezrádci či dokonce vyhazovat z práce. Historie už zažila mnoho takových období. Dnes se odkazuje jen na země bývalého východního bloku, známý je ale i americký mccarthismus, méně známý německý Berufsverbot.
Ale v 21. století a v České republice? Jde dohromady delší hymna a Mcfarskysmus? Neměnila by slova hymny svůj význam, včetně toho „Kde domov můj"?
Napadá mě ještě jeden způsob, jak hymnu prodloužit. Vrátit se k hymně československé. Tu ostatně jako stále svou hymnu stejně vnímá značná část z nás...