Dějiny, „přepisované“ k nepoznání, zcepeněly v imbecilní kýč. Z každého, kdo si troufl zvednout hlavu, dělají hrdelního zločince. Nad hlavy, které šly pokroku po krku, malují svatozáře. Tu lež jako věž boří i zločin, spáchaný právě před půl stoletím. Vražda 504 bezbranných civilistů ve vietnamské vísce My Lai. Hlavně žen a dětí. Vojáci z roty Charlie jich předtím desítky i brutálně znásilnili.
Bylo to krátce po ofenzívě Tet. Vietkong zatopil US Army parádně. Hlad po pomstě se urval ze řetězů. Uvedl do chodu i nejnižší pudy. Plukovník Oran Henderson, velící celé brigádě, přikázal „konat agresívně“. „Vyhladit nepřátele nadoraz.“ Sadismem neskrblil ani Ernest Medina, velitel roty Charlie: „Zlikvidovat všechny, kdo nepůjdou na trh už v sedm ráno“. „Ti jsou z Vietkongu zaručeně.“ „Pobít i všechna zvířata“. „Vesnici vypálit.“ A „otrávit i studny“. „Nepřítel je tu každý, kdo před námi utíká nebo se skrývá.“ „Vyhubit vše, co chodí po svých nebo se už jen plazí.“
Rota Charlie přistála kolem osmé ráno. My Lai nekladla sebemenší odpor. William Calley, velitel jedné z čet, zavelel k palbě na civilisty. Část podřízených se zdráhala. Druhá zasypala granáty i děti. Masakr trval přes dvě hodiny. Zastavil ho až praporčík Hugh Thompson, pilot vrtulníku, které sem četu dopravil. Když viděl stovky mrtvých těl – a přípravy k dalšímu vraždění -, zvedl svůj stroj a přistál četě před nosem. Hned nato rozkázal palubnímu střelci, aby jí vypálil výstražnou dávku přímo nad hlavy.
Podobných zvěrstev se událo víc. Zatloukalo se i to v My Lai. V prvém hlášení amerického velení stálo, že bylo „zničeno 128 nepřátelských ozbrojenců“. Při „vlastních ztrátách dvou padlých a 10 raněných“. O život nepřišel ani jeden. Zraněn byl pouze vojín, který se postřelil do nohy sám. Hradbu mlčení prolomil až Ron Ridenhour, sloužící ve Vietnamu u jiného útvaru. O My Lai napsal i Bílému domu, desítkám členů Kongresu a špičkám Pentagonu. Reagovali jen tři kongresmani. Tutlaný masakr dostal na světlo denní až Seymour Hersh. K elitě žurnalistiky, která se neklaní u vrbiček, patří dodnes. Prokázal to i během americké agrese v Iráku. Zločin v My Lai popsal v seriálu, vycházejícím koncem roku 1969 v magazínech Newsweek, Time a Life.
Skandál však pokračoval i pak. Poručík Calley sice dostal doživotí. Už dva dny nato ho však Nixon omilostnil. Odseděl si jen čtyři a půl měsíce. S povolenými návštěvami své partnerky. Ostatní obžalované zprostil soud viny úplně. Skončily před ním i šarže, které válečný zločin zametly pod koberec. Z 13 obviněných byl potrestán jen plukovník Henderson. I ten ovšem jen docela symbolicky.
Dneska se válčí i „na kamery“ (kropící agresora svěcenou vodou). Tehdejší vojenská cenzura nepovolovala ani to. Seriál Samuela Hershe udeřil jako blesk z čistého nebe. Děsivé snímky z My Lai otřásly celým světem. Ameriku zahnaly do „vietnamského syndromu“. Vlna odporu se přehnala i univerzitami. Daň za protiválečný protest platily i studentské životy. US Army musela s ostudou domů. Zvlčilý saigonský režim to bez ní prohrál.
Americe ten „syndrom“ vydržel jen krátce. V našem století válčí nonstop. Mnohdy i v několika zemích najednou. Znovu tak roste i stoh snímků, z nichž se zvedá žaludek. Například z vězení Abú Ghraib. Korpulentní Vlastu soudí za „tunel“ kolem předražených letadel. Dokud poroučela obraně, pěla o „vlajce našich druhů“. Té „z hvězd a pruhů.“ Jejich poskoci žvaní o „zločinech komunismu“. Za zvěrstva, jimž se klaní sami, se červenat neumí. Jak za ta před půl stoletím. Tak za ta z poslední doby. Tak zmrzačená morálka by nám už vládnout neměla.