Dle lidové moudrosti není na světě člověk ten, který se zavděčí lidem všem. Uplynulé dny tato slova znovu potvrdily. Jaké závěry si z nedávného mediálního karnevalu může občan udělat? Pro posuzování minulosti má mnohý vlastní vzpomínky, které samozřejmě vykazují jistý subjektivizmus. Existují ale data, která poskytují serióznější podklady pro úvahy. Ty vycházejí z analýzy obecných společenských poměrů, vlastností subjektů, možností jejich modifikace, reakcí přírody atd. Takový přístup po celá staletí volili filosofové, vrchol v tomto směru pak představuje K. Marx, k němuž se vracejí jak jeho sympatizanti tak i oponenti vždy – v dobách euforie i deprese.
Politické řešení společenské krize v únoru 1948 bylo výrazným mezníkem v historii naší republiky. Nelze, s ohledem na možnosti rozsahu příspěvku, jít do detailů a snad to někdy i lépe udělají seriózní historikové. Paušálně – a snad i bez rizika zneužití zákona č. 198/1993 lze konstatovat, že komunisté přes všechna špatná rozhodnutí daná z neznalosti, excesy i osobní defekty, křivdy a tragedie (ty ostatně zatím provázely každou společenskou změnu), udělali pro život občana víc, než všechny předchozí i po nich následující transformace, kterým k tomu žehnala i církev. Jednoznačně prokázali, že už na současném stupni společenského vývoje lze vytvořit společnost, v níž nikdo nemusí hladovět, žít pod mostem, zaručili občanovi jistotu zaměstnání, jistotu ve stáří i v nemoci, přístup ke vzdělání, vyloučili exekuce atd. Tím vůbec nechci zamlčovat tragedie, které se při této transformaci vyskytly. Věřím, že objektivní historici ukáží i na podíl indukce - vlivů okolního světa. Při zakomponování reality – vlivů Východu i Západu v dané době i v dalším průběhu na poměry u nás jsem toho názoru, že aktéři transformace v únoru 1948 zaslouží jednoznačně úctu. Bez mrtvých a bombardování, které vždy provázejí “demokratické“ převraty či tzv. boj za lidská práva v různých zemích, jak to předvádí i současný kapitál (bohužel dnes už i za naší asistence), změnili společnost.
Řadu prvotních křivd posléze komunisté sami odstranili. Ty, na které dnešní farizejové poukazují mohly být většinou napraveny po převratu v roce 1989, kapitálu na hmotné odškodnění bylo tehdy dost. Samozvaní demokratě však defraudovali majetek národa a vytvořili novou elitu. Nikoliv Gottwald a jeho lidé, ale tito mesiáši okradli a zadlužili národ a zničili jeho značný potenciál. A následnou liberalizací cen – v podstatě měnovou reformou, která v součinnosti s průběžnou inflací obrali a trvale obírají národ o úspory.
Dost omezený jásot několika jedinců z dnešní kulturní fronty a tzv. politiků nestrhl národ, který opět začíná přemýšlet. Je, zatím laskavě, upozorňován na příští krizi, která je – v takto vedené společnosti jistá, k přemýšlení mu byli předhozeni i tzv. migranti. Mnozí řeší dluhy, nájmy, doplatky na léky, zajištění dětí atd. a mohou jen s nostalgií vzpomínat na dobu toho rudého teroru. Bylo by chybou idealizovat systém před převratem v roce 1989, je ale možno bez lží konstatovat – kapitalismus jistě není tečkou ve vývoji lidské společnosti.