„Rezort školství je pro nás prioritou, protože bez kvalitního školství nemá národ budoucnost.“ To je úvodní věta z části návrhu vládního prohlášení, která se zabývá školstvím. Kolikrát už jsme tato slova slyšeli. Se stejnou písničkou přicházela na počátku svého vládnutí každá polistopadová koalice. Výsledek je za těch x let tristní. Úroveň vzdělání, financování, nadbytek nositelů maturitního vysvědčení a vysokoškolského diplomu bez potřebných znalostí a nedostatek řemeslníků a technických pracovníků, zhoršující se pracovní podmínky učitelů, nedostatečné platové ohodnocení…to je jen pár příkladů toho, co je nutno řešit. Jsem zvědavá, jestli je vláda hnutí ANO opravdu ochotna změnit svůj odmítavý postoj k legislativním návrhům KSČM, které jsme nejen v minulém volebním období předkládali, a které by řešily ty hlavní problémy, jež jsem uvedla.
Financování - z mezinárodního srovnání zemí OECD vyplývá, že ČR patří mezi země, které dávají na vzdělání nejmenší část svého hrubého domácího produktu. Průměr podílu školského rozpočtu v zemích EU na HDP je cca 6,1 %, u nás něco málo přes 3%. Nemluvě o tom, jak se ztrácejí peníze přímo v rezortu. Kolik peněz se utápí v soukromém a církevním školství, v černých dírách různých neziskovek, které se chutě přiživují na nezodpovědných pokusech typu násilné inkluze za každou cenu. V módních projektech, které se cpou do škol, aby z nich účelově zakládané soukromé subjekty vytřískaly maximum. Plní se kapsy všemožným školícím centrům, obírající o čas na výuku a peníze, přičemž kvalita a potřebnost těchto „hopkurzů“ je nulová. Bude Babišova vláda schopna a ochotna skutečně vymazat tyto černé díry nebo půjde jen o obecné proklamace bez konkrétních opatření, jak zatím z vládního prohlášení vyplývá?
Přitom úkolů si klade ve svém prohlášení dost. Jedním z nich je i zabezpečení dostatečné kapacity mateřských škol. To je jistě uvítáme nejen my, ale i mnohé obce a především rodiče. Je ovšem potřeba sledovat demografický vývoj a v souladu s ním nyní řešit také kapacity základních škol a družin, které jsou přeplněné.
Další bod vládního prohlášení: „Vláda se zasadí o maximální rozvoj potenciálu každého dítěte a provede věcnou a finanční revizi inkluze, a to tak, aby byly podporovány sítě škol běžných i speciálních, s udržitelným využíváním principů společného vzdělávání“. Musím přiznat, že z této formulace není zcela jasné, o co konkrétně vládě jde. Má na mysli všestranný rozvoj člověka podle jeho schopností či rozvoj víceletých gymnázií, soukromého a alternativního školství? A jaká opatření můžeme čekat v souvislosti s problematickou inkluzí? Po roce od jejího spuštění se potvrzují všechny problémy, na něž jsme, jak my, tak odborníci z praxe, od počátku upozorňovali. Nepřipravenou inkluzi kritizuje i zpráva České školní inspekce - administrativní náročnost, enormní zvýšení pedagogické a metodické zátěže pro učitele, chybějící speciální pedagogové, přetíženost poradenských zařízení, nespokojenost je s kurzy, které nezajišťují to, co učitelé potřebují, celkově pak chybí pilotní ověřování. I to KSČM předloženým zákonem požadovala, včetně odložení „společného vzdělávání“ o dva roky. Bohužel vládní koalice, jejíž součástí bylo i hnutí ANO, tento náš návrh zákona nepustila ani k projednání ve sněmovně. Těžko věřit, že nyní dojde k obratu a nový ministr školství Robert Plaga inkluzi skutečně přehodnotí.
Další problém - obrovský nárůst administrativy na školách, učitelé jsou zahlceni papírováním. Na jednu stranu oceňuji, že na řešení této situace vláda ve svém vládním prohlášení myslí, na druhou stranu mám obavy, že namísto snížení, papírování ještě vzroste. Nejen v souvislosti s legislativou, vyhláškami a nařízeními, kterými krmíme školy i poradenská zařízení, ale i v souvislosti evropským nařízením o ochraně údajů (GDPR), které má u nás začít platit od 25. května 2018. Bude se jednat o pravidla, jimiž se budou muset školy nově řídit, dohlížet na to má jakýsi pověřenec. Jde např. o nakládání s fotkami, adresami, studijními výsledky, povinnost školy vést záznam o tom, kdo si co prohlížel, hlásit bezpečnostní úniky, při nichž může dojít k ohrožení osobních údajů.
Další, čím se chce vláda zabývat, je personální zajištění škol kvalifikovanými učiteli. V současné době nastupuje do škol pouhých 40 % absolventů vysokých škol připravujících budoucí učitele, ale i ti, kteří do škol nastoupí, brzy zase odcházejí mimo školství. Personální situace je tak na mnoha místech skutečně tristní, mnozí ředitelé jen s obtížemi zajišťují výuku. Chybí učitelé matematiky, fyziky, chemie, ICT, odborného výcviku, cizích jazyků. Souhlasím proto s tím, že je nutné hledat možnosti, jak učitele motivovat. Vláda na tomto místě zmiňuje zvýšení platů a podporu kvalitní přípravy budoucích pedagogů. Platy učitelů se na konci volebního období v roce 2021 mají dostat minimálně na 150 % jejich stávající výše. Otázka je, zda se s tímto navýšením počítá i ve střednědobém rozpočtovém výhledu. To bychom měli požadovat. Zároveň bychom měli po vládě žádat, aby svou pozornost upnula i k odměnám nepedagogických pracovníků škol, tedy hospodářek, školníků, kuchařek a uklízeček, jejichž platy jsou přímo ostudně. Na ně ve svém prohlášení jaksi zapomněla.
To, že je role učitele ve výchovně vzdělávacím procesu klíčová, je myslím nezpochybnitelné. Na druhou stranu se nemohu plně ztotožnit s formulací uvedenou v prohlášení, že pedagogové jsou jedinou zárukou zkvalitňování školství. Tady se zapomíná na roli státu. Ten musí mít jasnou vizi, cíle vzdělávání, zodpovědnost za tvorbu vzdělávacích programů. Je pravda, že zahrnula do svého prohlášení to, že chce věnovat pozornost Rámcovým vzdělávacím programům. Jenže tento záměr zužuje na posílení výuky cizích jazyků, ICT a technického vzdělávání. Osobně za mnohem důležitější považuji, aby byly jasně stanoveny jednotné osnovy pro základní školství, jednotná škola s vnitřní diferenciací, v níž by byl prostřednictvím např. volitelných předmětů umožněn žákům rozvoj podle svých schopností a zájmů. Stanovení povinné výuky druhého cizího jazyku pro všechny žáky nepovažuji za šťastné. Mělo by se to přehodnotit a nabídnout v rámci zmíněných volitelných předmětů. Děti se ve svém zaměření liší, někdo má talent na přírodovědné obory, jiný na matematiku, na hudební či výtvarnou výchovu, další je manuálně zručný. Proto bych doporučovala, a to i s ohledem na fakt, že podle průzkumů hospodářské komory v ČR chybí 300 tisíc řemeslníků, znovuobnovení školních dílen a pozemků, kde mohou žáci získat vztah k manuální práci, k řemeslu, k učebním a technickým oborům, ale také zde mohou zažít úspěch ti, kdo nevynikají zrovna v teoretických předmětech. Na to navazuje i další bod, jímž je zvýšení zapojení odborníků z praxe do výuky a spolupráci škol a firem ve středním odborném vzdělávání. Prohloubení této spolupráce se osvědčuje a také ho dlouhodobě prosazujeme.
Pokud jde o vysoké školy, v návrhu vládního prohlášení je uvedeno, že veřejné vysoké školství považuje vláda za jeden ze zásadních pilířů vzdělávacího a výzkumného systému v České republice a že garantuje jeho nezpoplatnění. To je v souladu s naším volebním programem. Bohužel v současné době je v ČR přes 20 vysokých škol veřejných a přes 40 soukromých. Jak bude řešena tato otázka, v návrhu chybí.
Co říci závěrem? S mnohými body v oblasti výchovy a vzdělávání se lze ztotožnit. Jsou však natolik obecné, že je těžké předvídat, co jimi vláda mnohdy myslí, k jaké politické straně se přikloní a co a jak bude nakonec prosazovat. Proto je potřeba ptát se vlády na konkrétní opatření, žádat jasné odpovědi a následně pak kontrolovat, jak bude vláda své sliby plnit.