Rok 2018 je tu. Otestuje nás nadoraz. Prověří nás už seriálem kulatých výročí. „Pravdoláska“ si na ně brousí zuby. Necháme si naplivat do tváří zamlada? Nebo tu rukavici zvedneme? A dáme křídla právě tomu, co se tu mrzačí k nepoznání už skoro třicet let?
Volby vyhrály protestní hlasy. Nad poměry lámou hůl i ti, kdo volit už ani nechodí. Tvoří čtyřicet procent všech, kdo to právo mají. Jedni i druzí pak – skoro čtyři pětiny všech, komu už bylo osmnáct. Okruh těch, kdo spojují naděje s námi, se trestuhodně scvrknul. Dá se to přejít jako pomíjivý karambol? Hledat příčiny všude jinde, jenom ne sami v sobě? Najdeme sílu ke změnám, které nás z té pasti vyvedou?
Střet o hlavu státu proběhne už za pár dní. Zhrzená „pravdoláska“ sní o revanši. Z jejího vrakoviště není jen jeden z kandidátů, připadajících reálně v úvahu. Vzal si do hlavy i věci, z nichž vstávají vlasy. Klíčové zájmy země hájí víc, než „levice“ na baterky. O prestiži KSČM rozhodne i stanovisko, zohledňující jedno i druhé. Tím méně budou v urnách chybět skutečně levicové hlasy.
Říjnové volby rozdaly karty způsobem, nemajícím obdoby. Dinosauři, střídající se u moci už tři dekády, se vztekají v menšinové opozici. Číhají na šanci, jak vrátit věci zpět. Jak zamést děsivé škody, které mají na hrbu, pod koberec na věčné časy. A nepřijít ani o výčepní u „penězovodů“, rabujících naše daně. Tak slibná příležitost, jak jim zatnout tipec, tu ještě nebyla. Z ringu, jenž o tom rozhodne, však trčí i rizika. Rozcestí, před nímž stojíme, nemá srovnání už 70 let. Pak už na komunistických hlasech závisely jen vlády sociální demokracie. Prosadily i řadu změn k lepšímu. Skutečná levice si jejich podporou přesto ublížila tragicky.
ANO reprezentuje zájmy kapitálu. Toho však, co podniká v „reálné ekonomice“, závislé na kupní síle dolních deseti miliónů. Už tím je v konfliktu s politikou, srážející nás do kolen kolonie cizího mamonu. Dřív se rébus, který to nastoluje, týkal jen levice „třetího světa“. Teď se přestěhoval i k nám. Co je zlem, jemuž je třeba čelit především, je jako na dlani. To, jak budeme postupovat my, však nesnese ani stín podezření. Případné toleranci vlády, sestavované vítězem voleb, musí levicová veřejnost porozumět plně a bezezbytku.
Tolik hlavolamů pohromadě to nebylo už dlouho. Jít na ně „pragmaticky“, vylámou nám zuby. Zvládne je jen politika, která to, proč tu jsme, neodkládá v šatně. Jen jasná orientace na mapě reálných zájmů. Jak těch, o nichž je třídní anatomie kapitalismu - tak střetů mezi „elitami“, kterým říká pane. Tedy rozdílných cílů té party, která si vystačí s prachy a kariérami nesvéprávných místodržících – a naopak té, kterou to, jakkoli v honbě za ziskem, tlačí k větší suverenitě i prosperitě většiny, a ne jenom hrstky vyvolených. ANO v tom bude všelijak lavírovat. Kdo jiný mu to má komplikovat víc, než právě my? Najde-li si oporu jinde, uvolní nám to ruce ke zdrcující kritice. Dokud to neudělá, využijme své nové pozice na maximum. Co možná sebevědomě. A naprosto transparentně, jak se teď říká postupu, prostému zákulisních poťouchlostí.
To ovšem umí jen politika, která své krédo nežmoulá mezi koleny. Oporu nachází právě v ideologii, nahlížející věcem pod kůži hlouběji než všechny profesorské cvikry. A umí to, co a proč podniká sama, vysvětlit srozumitelně všem, bez nichž by zůstala kůlem v plotě.