Je velmi závažným rysem moderní evropské politiky, že se zapomíná ptát a zkoumat, kde jsou počátky problémů, které ji trápí. Podívejme se například na ekonomickou krizi v roce 2008.
Kolik času strávily evropské politické špičky debatami o Řecku, Španělsku, Portugalsku a Irsku. Člověk si mohl velmi snadno myslet, že to byly právě tyto evropské země (zejména tedy Řecko), které za světovou krizi mohly, a jednalo se tak o problém, který jsme si zavinili sami. Nic však není více vzdáleno od pravdy. Viníky krize totiž byly primárně americké banky, které ve velkém půjčovaly Američanům, v jejichž silách nebylo dluhy platit. A hle, světová krize je na světě, a přestože jí byla Evropa silně zasažena, není jejím viníkem. Jsem přesvědčena, že je dnes třeba se zamyslet nad tím, jestli tendenci k evropskému sebemrskačství nevidíme i u krize migrační.
Dusot armádních bot
Jenom se podívejme na země, ze kterých uprchlíci často utíkají - Irák, Afghánistán, Somálsko. Všechny tyto země mají bohaté zkušenosti s dusotem amerických armádních bot a zažily destrukci z americké armádní techniky. Všechny tyto země také leží v oblastech, které jsou nechvalně známé nestabilitou; zejména Blízký východ je znám jako nekontrolovatelné sršní hnízdo, přesto tam USA tak často vojensky působí.
Oskar Krejčí nedávno popsal princip americké politiky v těchto citlivých oblastech takto: »Když tento region neovládám já, pak ať ho radši neovládá nikdo, natož můj protivník.« To může znít rozumně, ale touto logikou se k moci v Afghánistánu dostal Tálibán a v Sýrii či Iráku se rozmohl Islámský stát. USA si tak samy vytvořily hrozbu, jak ale ukazuje migrační krize, následky nesou primárně země EU.
Nezapomínejme navíc, že uprchlíci používají k cestě do Evropské unie Libyi, tedy další stát, který se důkladně seznámil s vojenskou mašinérií států NATO, zejména USA. Libye se dnes zmítá v chaosu. Důsledky válečného konfliktu, neskutečně špatná poválečná rekonstrukce a komplikovaná společenská stratifikace země způsobují, že stabilizace státu se zdá být v nedohlednu. Na území Libye tak nyní dochází k mučení, a dokonce i k něčemu tak neuvěřitelně barbarskému, jako je obchod s lidmi. Členové libyjské pobřežní hlídky spolupracují s převaděči a stát v chaosu tak parazituje na lidském neštěstí. Jsem přesvědčena, že země NATO, které se podílely na neuvěřitelné devastaci Libye, by nyní měly přijmout odpovědnost a pomoci postavit tuto zemi zpět na nohy.
Faleš USA
Co nejdříve je třeba nalézt politickou a diplomatickou shodu na tom, jak co nejrychleji zajistit, aby libyjské instituce byly schopny v zemi vymáhat právo a pořádek. Kdo se o to však jako jediný reálně snaží, je EU. USA nejeví o situaci v zemi, kterou převrátila naruby, zájem. Je to však logické - USA neleží ve Středozemním moři a Libye není Kuba, tak proč se starat? Lepší je nechat chaos působit a stáhnout se za oceán...
V mezinárodní politice bohužel očividně nefunguje, aby ten, kdo chaos zaseje, chaos také sklidil. Irák, Afghánistán, Libye a Somálsko jsou smutné ukázky toho, jak je možné dostat stát na kolena a pak mu ukázat záda a nechat jiné, aby se poprali s důsledky. Donald Trump chce na hranici s Mexikem postavit zeď a poslat za ní účet samotnému Mexiku. Pokud by se měla EU zamyslet nad tím, komu poslat účet za migrační krizi, pak by byl adresát zcela jasný. EU nezavinila migrační krizi. Ano, reagovala pozdě a nedostatečně pružně, ale není viníkem. Komu tedy poslat účet?
Kateřina KONEČNÁ