Znalcům klasiků se omlouvám, ale musel jsem si vypůjčit titulek známé práce V. I. Lenina, nebudu ho citovat, jen závěr bude shodný. Protože to jinak ani nejde. Čtvrtek 21. prosince je dnem desátého výročí vstupu České republiky do Schengenského prostoru. Nejsem si jistý, kdo bude slavit a kdo bude spíš bědovat. Neuvěřitelná drzost nebo nejméně neschopnost reflektovat realitu, kterou předvedl předseda německé sociální demokracie a nedávný předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, vzbudila mnohé vášně. Jeho prohlášení, že chce, aby se z Evropské unie v příštích letech stala federace, která se bude řídit Ústavní smlouvou, opět připomněla krach předchozích jednání a národních referend, která pak byla manipulována eurohujery. Ústavní smlouva má totiž stát nad národními státy a má jim odebrat zbytky tzv. sdílené suverenity. Smlouva, která bude diktátem, a vytvoří ony Spojené státy evropské.
Kdo bude proti, má z Unie podle Schulze vystoupit nebo bude vyloučen. To jako vážně? Někomu to může přijít jako nemístný vtip ze strany Martina Schulze, který se nikdy nenaplní. Byť jsem celoživotním optimistou, obávám se, že něco podobného se delší dobu honí hlavami i těm politikům, kteří tahají za nitky EU, s Angelou Merkelovou v čele. Německu by se jistě líbilo, kdyby bylo lídrem EU a ostatní malé státy poslouchaly jeho rozkazy. Takto ale Unie nebyla založena a fungovat nemůže. Historická paralela je na místě a to také proto, že i v době před těmi 100 lety byly určeny hranice jednotlivých států. Velikost státu by tak neměla být měřítkem jeho vlivu.
Do EU jsme vstupovali na základě referenda se slibem, že budeme rovnocenní. Jako partneři, jejichž hlasy bude slyšet stejně hlasitě jako hlasy ostatních. Bohužel tomu tak není. Proč asi? Kdo za to může? Odpoví si jistě každý z nás… Jedno přání bych proto k tomuto podivnému výročí měl. Přál bych si, aby v budoucnosti zmizely spíše hranice v komunikaci mezi jednotlivými členy EU a aby zmizely bariéry, které některé členské státy kastují z rolí rovnocenných členů na ty, kteří musí poslouchat a mlčet. V příštích letech půjde o budoucnost nejen Evropské unie, ale i Evropy jako kontinentu. Bude to emancipovaná Evropa národních států s vlastními i společnými zájmy nebo Evropa řízená byrokraty v žoldu nadnárodních globálních korporací? Taková Evropa ale není v našem zájmu, a tak říkám, takovou Evropu NIKDY. Nezapomeňme na to.
Vojtěch Filip, místopředseda Poslanecké sněmovny PČR a předseda ÚV KSČM