Možná jen málokdo dnes ví, v jakém množství migrovali na konci 19. století naši předkové, spolu s Poláky a Rumuny, do severní Francie, za prací v dolech a ocelárnách.
Stejně jako na skutečnost, že velkým problémem, který musely po 2. světové válce, ve 2. polovině 50. let řešit vlády v Německu, Francii a v Beneluxu byl značný nedostatek nekvalifikované pracovní síly. V první vlně přicházeli do těchto průmyslových států dělníci z jihu Evropy, Itálie a Španělska, v rámci přetrvávajícího nedostatku však byly tyto země záhy donuceny přijímat další nekvalifikované a později i kvalifikované pracovní síly z celého světa. Ostatně koncem 60. a začátkem 70. let jsme řešily stejný problém i bývalá NDR a my. Na rozdíl od západních sousedů jsme však migranty ze spřátelených zemí přijímali pouze na omezenou dobu, nezbytnou hlavně na jejich zaučení, případně vyškolení.
Přes počáteční přísná pravidla západoevropských zemí pro příjem pracovníků ze zahraničí, začal v 80. letech 20. století tok migrantů nabývat na síle a odpovědné orgány v jednotlivých zemích EU začaly mít problémy se zpožďováním rozhodovacích procedur.
Už tehdy řada ekonomických migrantů žádala o mezinárodní ochranu a tehdejší členské státy EU proto 14.6.1985 přijaly Úmluvu o provedení schengenské dohody. Ta se ovšem týkala pouze menší části států evropského společenství, a proto vznikla Úmluva o posouzení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v některém ze států Evropského společenství. Ta byla podepsána 15.6. 1990 v Dublinu (proto jak tato, tak navazující dohody se nazývají dublinská konvence). Úmluva vstoupila v platnost 1.9.1997 ve 12 zemích EU a zahrnovala i Norsko a Island. Další 3 státy, které vstoupily do EU v roce 1995, podepsaly zvláštní protokol o přistoupení k této konvenci do konce ledna 1998.
Trochu překvapující na pozadí této události je fakt, že pro státy střední a východní Evropy, které v letech 1992 a 1993 nebyly účastníky této konvence, při pozdějších jednáních, která vyvrcholila 1.5.2004 vstupem 10 zemí do EU, či o 2 roky později (Bulharsko, Rumunsko), tato konvence nikdy nebyla předmětem významného vyjednávání.
Jestliže účelem původní Dublinské konvence bylo zejména zabránění dlouhým rozhodovacím procesům, přidělení odpovědnost ve věci prozkoumání žádosti o azyl konkrétnímu státu a zrychlení příjmu uprchlíků, potom nové nařízení tzv. Dublin II. z roku 2003 určovalo pravidla pro aplikaci, zahrnující způsob vyřizování žádostí, náležitosti žádosti o informace a způsob provedení transferu žadatelů a zároveň řešilo spory mezi státy. Dublinu II. předcházelo zřízení systému pro porovnání otisků prstů EURODATZ z roku 2000, který celý proces žádostí o azyl či případného udělení značně zjednodušil a doplnil. Do té doby totiž někteří žadatelé podávali žádosti v několika státech najednou. Zjišťování totožnosti prostřednictvím otisků prstů zlepšilo identifikaci, což bylo důležité i v rámci častého používání falešných cestovních dokladů.
Současným právním základem Dublinského systému je nařízení Evropského parlamentu a Rady EU je 604/2013 ze dne 26.6.2013 zvané Dublin III. Změny navrhované již roku 2007 z iniciativy Evropské komise, Evropského parlamentu a Rady EU určují kritéria a postupy pro stanovení členského státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl občana třetí země. Toto upřesnění umožňuje vstup do procesu při rozhodování o udělení azylu i orgánům činným v trestním řízení a EUROPOLU. V mezidobí se Evropská rada snažila vyřešit přetlak v žádostech v určitých státech, které byly nejvíce postiženy uprchlickou krizí. Stanovila proto direktivně kvóty na přijetí uprchlíků, kteří ilegálně vstoupili na území Itálie a Řecka. Tyto kvóty, však kromě Malty, pokud vím, nesplnila žádná další země. Přesto komise oznámila záměr podat žalobu u Evropského soudního dvora na tři země Visegrádské čtyřky, Maďarsko, Polsko a naší republiku. Důvodem má být neplnění mezinárodních smluv. Evropský soudní dvůr tedy bude muset rozhodnout, zda tyto státy porušily své mezinárodní závazky.
Protože ani Dublin III. nesplnil očekávání, rozhodla se Evropská komise předložit návrh na revizi tohoto nařízení tzv. Dublin IV. A to 4.5.2016. Cílem má být reforma celého společného azylového systému (CEAS). Jedná se hlavně o omezení nepravidelných migračních toků do EU. Systém se má stát hlavním modelem ochrany pro budoucnost. Přelomová má být například snaha o zachycení uprchlíků vně hranice EU a jejich přesunutí až následně po případném kladném vyřízení jejich žádosti. Mechanismus má zároveň zohlednit úsilí členského státu o přesídlení osob, které potřebují ochranu, přímo ze třetí země. V případě ČR se však v minulosti podobný pokus jedné nevládní neziskové organizace o dovoz migrantů z Iráků setkal s velmi malým úspěchem.
Dále má vzniknout nový kolektivní přerozdělovací mechanismus. Tedy, pokud bude některá země vystavena nepřiměřenému počtu žádostí o azyl (přesahujícímu 150% stanoveného referenčního počtu), budou všichni další noví žadatelé v dané zemi, bez ohledu na státní příslušnost přerozděleni napříč EU. Každý členský stát bude mít možnost se této realokace dočasně nezúčastnit. V takovém případě by však musel za každého žadatele zaplatit státu, kterému bude taková osoba dále přidělena, solidární příspěvek ve výši 250.000 €.
Dublin IV. vytváří speciální před-proceduru, členský stát má povinnost zkontrolovat při posuzování žádosti, zda žadatel nepochází z tzv. bezpečné třetí země, v takovém případě budou žádosti automaticky odmítány, nebo zda již nepožádal o azyl v jiné zemi, v takovém případě bude žadatel do dané země navrácen. V rámci zrychlené procedury, při pozitivním zjištění bezpečnostního rizika žadatele, v případě, že pochází z bezpečné země, bude okamžitě odmítnut. Právě toto nové ustanovení je důvodem, proč některé státy EU, např. Německo, prohlásily řadu států nově za bezpečné třetí země. Zvláštností zůstává, že za migranty nejsou považováni občané, kteří k nám přicházejí z různých států, kde se momentálně bojuje, např. z Ukrajiny.
Má být zavedena nová povinnost žadatelů o mezinárodní ochranu, setrvat ve státě odpovědném za posouzení jeho žádosti do jejího konečného vyřízení. Zároveň budou stanoveny přiměřené důsledky při porušení podmínek. Dochází ke zkrácení všech lhůt souvisejících s vyřizováním azylových žádostí.
Bude snaha poskytnout větší záruky pro nezletilé bez doprovodu. Právě deklarace nezletilosti (omlazování pod 18 let) představuje dnes jeden z nejčastějších snah o podvod při podávání žádostí. Dublin IV dále rozšiřuje, již nyní rozsáhlou definici rodinných příslušníků, o sourozence a navíc o příslušníky rodiny, kteří se jimi stali v průběhu žadatelovy cesty do země, kde požádal o azyl.
Závěrem je nutné zmínit, že celý systém azylové procedury vychází z Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Podle našich zákonů je proto nadřazen zákonné úpravě přijaté národním parlamentem. Ratifikované mezinárodní úmluvy jsou u nás, stejně jako ve většině rozvinutých zemí, totiž národnímu zákonodárství nadřazeny. Z tohoto hlediska se jeví jako zcela neakceptovatelné populistické vyhlášení vlády Bohuslava Sobotky, že ČR do voleb nebude přijímat žádné uprchlíky. V rámci jednání o nařízení Dublin IV. Zatím zůstává dostatečný pro vyjednání všech otevřených otázek, jak sankce za odmítnutí zpracování žádostí o azyl, podmínek expatriace odmítnutých žadatelů, tak odmítnutí rodinného příslušníka i podmínek pobytu žadatelů o azyl. Tato jednání se již odehrávají a dále budou odehrávat zejména při setkání ministrů zahraničních věcí zemí EU.