Evropská snaha o sjednocení mnoha národů různých kultur s velkými historickými zátěžemi v rámci Evropské unie vyvolává i otázku reálnosti vzniku Evropské armády, lépe řečeno armády Evropské unie.
Armáda obecně je mocenský nástroj státu jako takového, nástroj umožňující státům existovat v reálném prostředí, prosazovat své státní zájmy vůči druhým státům, ať již cestou diplomatickou, nebo při selhání, či vyčerpání diplomacie cestou silovou. Armáda tak je jedním z hlavních atributů suverénnosti státu. Z tohoto úhlu pohledu nemůžeme v případě vzniku armády Evropské unie dále hovořit o suverenitě České republiky, Slovenska, Německa či Francie. Jsem přesvědčen, že Německu ani Francii by nevadilo, kdyby Evropská armáda byla postavena na jejich tradicích, s jejich velitelským sborem. Neumím si však představit, jakou morálku v krizových situacích by měly francouzské útvary pod německým velením. Pro realisty je tento příklad více než úsměvný. Přesto předpokládejme, že politici překročí svůj stín a společná armáda vznikne. Co pak?
Problém první: jazyk.
Společným, řekněme úředním jazykem NATO je angličtina. Je to pochopitelné. US army je dominantní, ostatní hrají druhé až poslední housle. Proto angličtina bez diskuzí. Ale v Evropské armádě? Zvláště, pokud by její součástí nebyla Velká Británie? Používání angličtiny by zpočátku bylo dáno setrvačností, v dalším období by ale mohlo být symbolem podřízenosti Evropy USA tak, jako dnes. Čím angličtinu nahradit? Němčina, jako jazyk nejsilnějšího státu v Evropě je nepřijatelná pro Francii, která je v tomto okamžiku jedinou jadernou velmocí zbytku Evropy. Problém přímo Nerudovský.
Problém druhý: výzbroj.
NATO, jako mocenský nástroj hegemonie USA je postaveno především na produkci vojensko – průmyslového komplexu USA. Systémy, které nejsou made in USA, jsou většinou francouzské produkce, nebo ve francouzské kooperaci, nicméně ve výrazné menšině. Dovolí giganti jako McDonell Douglas, Rockwell a další opustit tak významný trh, jakým pořád Evropa je? Pochybuji. Firmy jako Eurosam, Eurocopter či Airbus by se rády staly základem evropské výzbroje, nicméně svým standardem za produkcí USA či Ruska zaostávají. Z hlediska výzbroje by se tak nezávislost Evropské armády stala velmi diskutabilní. Toto můžeme velmi jasně deklarovat na vývoji zbrojního průmyslu Československa, posléze České republiky, kdy se z významného výrobce vojenské techniky od Tatry, přes Eru až po Aero stala montovna jednoduchých součástek a podskupin.
Problém třetí: řešení krizových situací.
V současné situaci, kdy v podmínkách hegemonie Spojených států jednotlivé evropské státy hrají roli „Display teamů“ posunující svojí přítomností v místech konfliktu zájmy Spojených států na zájem Spojených národů, či zájem „vyspělých zemí“, je profesionální armáda tím nejlepším řešením. Tito profesionálové jsou ochotni svoji profesi uplatnit ve prospěch každého, kdo je zaplatí. Ovšem v případě, kdy se jedná o dlouhodobě neřešené problémy, tato cesta selhává. Stačí si připomenout dlouhodobě neřešitelný konflikt mezi Tureckem a Řeckem. Mezi těmito členy aliance vzplálo již několik ozbrojených konfliktů v době, kdy oba tyto státy byly členy NATO. Co na to říká článek 5 Washingtonské smlouvy? Samozřejmě, že nic. Je totiž dostatečně vágní. Ovšem poté tvrdit o něm, že je zárukou naší bezpečnosti, je více než nezodpovědné.
Z výše uvedeného můžeme predikovat, že vytvoření Evropské armády je možné pouze v případě, že síly vládnoucí v USA se rozhodnou, že Evropská armáda bude. Jedině USA svým diplomatickým a silovým tlakem může donutit jednotlivé evropské státy vytvořit společnou armádu. Tlakem ze spodu, tedy zájmem jednotlivých národů žijících v Evropě společná armáda nikdy nevznikne. Umíte si představit, jak mobilizující Slovák spěchá s nadšením sloužit pod maďarským praporem, jak Francouz se těší, až na něj bude hulákat pruský desátník a jak německý přepravce s nadšením odevzdává svůj automobilový park polským logistikům? Já ne.