Dvojrole 17. listopadu je bizarní. Ten z roku 1939 vstoupil do světových dějin. Mezinárodní den studentstva je jediným s českými kořeny. Slaví se dodnes a napříč kontinenty. 17. listopad 1989 to štěstí nemá. Ten politiku i veřejnost štěpí. Svému datovému dvojčeti nesahá po tkaničky ani v zahraničí. Příznačným směrem to bere i doma. Dřív měly navrch dunivé trachtace. Teď rostou rok co rok protestní akce.
Zpětná legenda sametu je děravá jako řešeto. Fáma o mrtvém studentovi vypadla z doupěte darebáctví. Stála by o takovou berli – spontánní revoluce? Socialismus odolal i brutálnějším přesilovkám. Křižáckému tažení, které vybubnoval Reagan, vyšla naproti katastrojka. Soudnost tou fraškou prázdných sudů a morální křivice hluboce pohrdá. Zpátky se však vzít nedá. Tím víc je namístě přemýšlet, co jí uvolnilo stavidla. O vadnoucí důvěře v krédo, které dřív uměli polidštit svět, tak jako ještě nikdo.
Ten problém se vrací. Tím bolestněji se dotýká všech, kdo obstáli ve zkoušce charakteru posledních osmadvaceti let. Doba dává za pravdu nám. To nám jde naproti i vývoj společenských nálad. Volby vyhrávají protestní hlasy. Hlasy protestu proti dnešním poměrům. Těží z nich nejen politické značky, vábící na neokoukanost. A dokonce i staré struktury majetkového převratu, navlečené do nových šatů. Může za to sám volič? Smíme mu vzkazovat, že se pomátl? Hledat příčiny všude jinde než v tom, kde ustrnula naše vlastní politika? Přísahat na správná usnesení, co se prostě jen neplní? Vyčítat to lidem, co nesou kůži na trh i za cenu osobních trablů – a často i ve věku zaslouženého odpočinku? Marnit čas tirádami o dobrém programu, který jen kdosi špatně vysvětlil? Šermovat hesly o jednotě strany – a strašáky jejich rozbíječů? Hledat ve všem, co z toho bludného kruhu míří ven, čísi podloudnou intriku? Nebo si dokonce pomáhat i moudry, že většině lidí se vlastně daří – a nám nezbývá než si počkat, až bude hůř.
To všechno tu už bylo. Čemu to klestilo cestu, má výročí právě v těchto dnech. Staré chyby by opakoval jen blázen? Ta věta zní často a s neobyčejnou lehkostí. Leckdy i tam, kde se má za naše krédo tasit, a ne mlčet i tváří v tvář sprosté lži. Vrátit té větě pravý smysl je nejvyšší čas. Vadne-li důvěra v politiku, mající ve štítu S lidmi pro lidi – a táhne-li je to tak snadno tam, kde si spálí prsty – lhát si do kapsy je riskantní. Dopředu vede jen celá pravda o tom, kde nám ujíždí vlak. Kde všude lidem říkáme, co už vědí i bez nás – anebo se to s jejich očekáváním míjí. Proč je to, co dřív odezvu mívalo, už neosloví. Co lidem chybí právě z naší strany – a tím víc to hledají tam, kde to nenajdou ani pod lupou.
V tom, že by se kapitalismus polepšil, to není. Nářky nad tím, co naslibovali jiní a teď to neplní, už nezabírají. O to víc živí plané naděje, že by to splnit mohli, jen kdyby chtěli. Parketa komunistické levice leží tam, kam si ostatní netroufnou. Všude tam, kde se honba za ziskem chová k lidským právům neurvale, jim musí naproti veřejný sektor. Ten, co patří nám všem. Jak konkrétně – kde na to vzít a kdo to má zaplatit – je právě tou odpovědí, jež lidem chybí. O tom je systémová opozice, která své cíle neodkládá na neurčito, ale razí už tady a teď. Míří k hranicím kapitalismu. Ke zdi však tlačí už jeho dnešní elity.
Před osmadvaceti lety nám přestali rozumět i ti, kdo si tím neměli jak polepšit. Přišli o jistoty, které jim chybí stále víc. Dnes se to riziko vrací. A hrozí vytlačit na okraj i stranu, bez níž by dopadli ještě hůř. Staré chyby by opakoval jen blázen.