Čtrnáctého prosince byli četnictvem zastřeleni čtyři dělníci ve Vráblech na Slovensku. Těžce raněných bylo deset. Byla to v pořadí třetí střelba do demonstrantů ve čtyřech dnech. Prvním mrtvým byl v Praze dělník Kulda. Při tom právě v hlavním městě se střílelo dokonce dvakrát. Jednou před budovou tehdejšího parlamentu, tedy před Rudolfinem, po druhé před Ringhofferovou továrnou na Smíchově. Den nato, šlo o úterý, četníci střelbou rozehnali demonstraci před hejtmanstvím v Mostě, kde asi šest set dělníků žádalo propuštění zatčených členů akčního výboru, tedy levicového vedení sociálně demokratické strany, které bylo zvoleno v souvislosti se zářijovým sjezdem.
K zásahu dokonce armády došlo 14. prosince v Oslavanech a Hodoníně. Oslavany byly velmi významným místem, protože zdejší elektrárna dodávala elektřinu do Brna. Dvě jednotky vojáků, které sem přijely zklidnit situaci, byly na nádraží odzbrojeny. Další den přijely silnější útvary, které vytvořily souvislou frontu, a přesto jim trvalo značnou dobu, než se podařilo dělníky porazit. Podobná situace byla i v Hodoníně. Největší odpor v následujících dnech byl však na Kladensku. Jen v Praze a na Kladensku bylo zatčeno na osmnáct set osob. Celkem se ve věznicích ocitlo více než tři tisíce lidí.
Kdy k tomu bylo? Dva roky po skončení prvé světové války, v roce 1920.
Začněme však jedním ze »zajímavých analýz«. Je z pera Jacquese Rupnicka:
»Vzestup marxistické levice, která se stávala většinovou, se potvrdil na jejím sjezdu (konaném 26. září 1920). Ze čtyř stovek řádně zvolených delegátů bylo přítomno tři sta dvacet a jejich složení ukazovalo, jak silná je orientace v Brně, Hodoníně, Jihlavě, Olomouci a zejména v Kladně, které zůstane ‚rudou zástavou‘ českého komunismu až do roku 1948. Přestože se levice těšila podpoře většiny členů a později i voličů sociálně demokratické strany, podařilo se jí získat pouze menšinu vedoucích činitelů strany a jejích poslanců v parlamentu. Z toho nevyhnutelně vzešla konfrontace, v níž šlo nejprve o sídlo strany. Pravice se v prosinci 1920 pustila do zoufalého pokusu ‚zahradit komunismu cestu‘. Tiskárna Rudého práva, nového orgánu levice, se nacházela v Lidovém domě, který patřil straně: oficiálně byla vypovězena jménem bývalého předsedy strany A. Němce. Dne 9. prosince 1920 vedení sociální demokracie požádalo o ‚vrácení svého majetku‘ a povolalo policii. Ta po tvrdých střetech budovu obsadila a vydala ji vedení strany. Již druhý den se ve velkých městech konaly pouliční demonstrace…
Jaké byly politické následky prosincových událostí roku 1920? Sociální demokracie se obětovala na oltář republiky. Pro vládu zbavenou ‚anarchokomunistické hrozby‘ to znamenalo také zpomalení pokrokových legislativních reforem: už nebylo třeba brát zřetel na krajní levici, protože byla poražena, a vlastně ani na sociální demokracii, protože ztratila kontrolu nad většinou dělnické třídy…«
Tak události z konce roku 1920 zhodnotil Jacques Rupnik ve svých Dějinách Komunistické strany Československa. Otevřeněji se již vyjádřit nemohl. Je ovšem třeba zdůraznit, že o žádné »zpomalení pokrokových legislativních reforem« se nejednalo. Že šlo o vítané zaškrcení všeho, co by jen pokrokem mohlo zavánět. Zmiňme se například o provádění pozemkové reformy, jež ani za dvacet let předmnichovské republiky nebyla dovedena do konce, o vládní vyhlášce, jež omezila osobní, domovní listovní svobodu v oblastech, které vláda pokládala za »revoluční«, že došlo k omezení zákona o osmihodinové pracovní době, podpor v nezaměstnanosti, k přijetí zákona »proti teroru«, jenž omezoval právo stávkujících a pořádání demonstrací, že byly zlikvidovány závodní výbory, výdobytek poválečných let apod. Proto si ukažme, jak to vlastně bylo se zmíněnými událostmi ve skutečnosti.
Kronika událostí I
Dne 14. září… po schůzce s prezidentem Masarykem premiér Tusar podal demisi. Novým předsedou vlády se stal Jan Černý, jenž byl v době první světové války pravou rukou brněnského místodržitele Heinholda, radikálního zastánce trvání monarchie.
»Vláda, které stál v čele, byla vládou úřednickou. To znamenalo, že ani ministerský předseda, ani jednotliví ministři nebyli zástupci politických stran, ale ‚nepolitickými‘ úředníky-odborníky. Nebylo to špatně vymyšleno…« (Miroslav Honzík: Praha 1921).
Změna termínu sjezdu
Vraťme se do července 1920. Tehdy pravicoví vůdci svolali poradu do smíchovského Národního domu. Tam hlavní referát přednesl Rudolf Bechyně. Řekl mimo jiné: »Zápas o národní samostatnost vyvolal v masách naděje v rychlé uskutečnění velkých idejí a cílů sociálních, jichž říjnový převrat a demokratická republika nesplnily. Část lidu má pocit, jako by byla ošizena o pravé plody převratu…« (citováno podle Jindřicha Veselého O vzniku a založení KSČ).
Koncem září se měl konat sjezd strany. V polovině září bylo jasné, že většina delegátů je levicového myšlení, tedy že jsou to stoupenci levicového kurzu ve straně. Pravicové vedení se proto pokusilo mu zabránit návrhem na odložení o tři měsíce. Tato lhůta měla být dostatečná, aby byl čas změnit výběr delegátů či alespoň velkou část ovlivnit. Důvod uvedl sám Tusar - podle něj jde o dobu, kdy se bude ve straně diskutovat o přistoupení k 21 podmínkám Komunistické internacionály, což navrhovala levice a odpovídalo to náladám členstva. Návrh byl předložen zastupitelstvu. Třicet osm přítomných bylo pro, osmnáct zástupců levice proti. Nový termín sjezdu byl stanoven na 25. a 26. prosinec. A aby toho nebylo dost, »bylo rozhodnuto, že levicoví kandidáti, zvolení masou členstva, nemají více právo zastupovat své organizace…« (J. Veselý).
Kronika událostí II
Dne 15. září – V hostinci U Zábranských v pražském Karlíně se sešlo 291 důvěrníků sociálnědemokratických organizací z Velké Prahy a rozhodli sjezd strany konat. Vytvořili k tomu dokonce akční výbor. Stejné stanovisko přijala i redakce Práva lidu.
První zásah státní moci
Směřoval k tisku. Úředně byl levici odebrán titul Právo lidu. Proto se změnil na Staré Právo lidu, ale i užívání tohoto titulu bylo úředně zakázáno. Proto
21. září vyšel deník pod názvem Rudé právo.
Sjezd
Sjezd se uskutečnil v původním termínu. Do Smetanovy síně Obecního domu v Praze přišlo 321 delegátů, tedy více než dvě třetiny. Sjezd mohl začít hlavním referátem dr. Bohumíra Šmerala. Naprostá většina delegátů zvolila nakonec nové vedení strany a vyřadila z něj pravicové vůdce. Lidový dům převzalo vedení zvolené na sjezdu.
Druhý zásah státní moci
Dne 7. prosince policejní ředitel Bienert oznámil, že se na něj obrátili poslanci sociálně demokratické strany Němec, Hummelhans a Aster s uplatněním nároků na Lidový dům a s žádostí, aby policejně zakročil.
Dne 9. prosince několik set četníků a policistů obsadilo Lidový dům, čímž vyřadilo redakci a tiskárnu Rudého práva a sekretariát strany.
Výzva vedení strany vzešlého ze sjezdu
»...Při pečetění tiskárny, prováděném za asistence několika set policistů a četníků, tekla dělnická krev. Po hrozných výpadech zranili tu četníci bodáky a policie obušky řadu dělníků. Nesmírné vzrušení zachvátilo všechny dělníky, kteří byli včera přítomni těmto událostem, a jako z jedněch úst byla pronášena vášnivá slova: ‚Odpovíme generální stávkou!‘« (Jindřich Veselý O vzniku a založení KSČ).
Ke stávce se po 10. prosinci začaly připojovat tisíce dělníků. Zvlášť napjatá situace byla na Kladensku, v Praze, velká odezva byla na Brněnsku, v rosicko-oslavanském regionu, na Hodonínsku, ve Vrútkách, na Gelnicku...
A vraťme se k úvodu našeho vyprávění. Prvním mrtvým byl dělník Kulda zastřelený z četnické pušky. Zrada ideálů z října 1918 ze strany sociálnědemokratické pravice byla dovršena.
Důsledky
Důsledkem, pokud jde o levici, byla nutnost založit samostatnou stranu, tedy Komunistickou stranu Československa.
A pokud jde o sociální demokracii - »Rozkol a vyloučení a odloučení levice posunuly pravé křídlo sociální demokracie ještě více doprava. A to ze dvou příčin. Především proto, že se muselo ideologicky i v politické praxi distancovat od komunistické kritiky a politického tlaku. Zdůrazňovalo proto ‚realističtější‘, ‚státotvornější‘ a méně radikální požadavky, odmítlo jakoukoli kritiku ‚zleva‘, a to i když byla plně oprávněná. V tomto směru lze uvést nejen souhlas sociálnědemokratického vedení se zákonem ‚na ochranu republiky‘, tedy i s degradací části ústavních práv, ale i se zhoršením sociálního pojištění, s tzv. gentským systémem, který odbourával státní podpory v nezaměstnanosti atd. A posun doprava tu nastal i proto, že po vzniku KSČ se zmenšila váha zastoupení sociální demokracie v parlamentu a její vůdci museli přijmout – jestliže se chtěli udržet ve vládních funkcích – i velmi nevýhodné kompromisy...« (Vojtěch Mencl v Křižovatkách 20. století).