Ten leták šokoval některé členy Národního výboru. Byla neděle večer 13. října 1918. Je možné ho ještě zadržet a stáhnout? Bylo pozdě. Věci se už vyvíjely po svém a ještě v noci byl na výlepových místech vylepen, aby i ti, kteří se k němu nedostali v pražských a jiných továrnách, si ho mohli přečíst a ještě se rozhodnout...
»Dělníci a dělnice! Druzi v boji a utrpení!
V našich rukách je strašná moc, proti níž nesvedou ničeho ani kriminály, ani šibenice. Je to generální stávka!
Práce, kterou jsme dosud konali, sloužila jen k našemu zotročení a umožňovala krvavé řemeslo války! Dolovali jsme pro lokomotivy, které vozily naše nejbližší na hromadné jatky a z vlasti nám vyvážely všechny potraviny do ciziny. V továrnách jsme pracovali na výrobě smrtících prostředků, které vraždily naše bratry, dělníky jiných národů a mnohdy nás samé!
Hůře nežli s otroky je nakládáno s námi! Pod knutou vojenské správy hladoví jdeme spát, hladoví jdeme do těžké práce. Naše ženy a dítky zmírají hladem a zimou. Míra trpělivosti je dovršena, nelze déle snášeti tohoto utrpení a ponížení!
Vzmužme se a odhodlejte k činům.
Zastavte všude práci, vyjděte z dolů, z dílen, opusťte železnice! Zanechte práce, která slouží vašim zotročovatelům, práce, která prodlužuje šílené vraždění milionů lidí! Nevěřte hlasům, které vás budou zrazovati a radit k návratu do práce za pouhé sliby!
Vytrvejte a stupňujte stávku, dokud vláda nepovolí a nezastaví další válčení!
Ať žije všeobecná stávka!
Pryč s válkou! Chceme všeobecný mír mezi národy! Chceme chléb pro své ženy a děti!
Pryč s otroctvím! Ať žije svoboda, bez níž život nemá ceny!«
Zmíněný leták rozhýbal zemi. Stávka se skutečně stala generální. V Praze nebylo závodu, který by nezastavil práci. Oč vlastně vůbec šlo, že organizátoři sáhli k tak radikální výzvě?
Socialistická rada
Dne 13. července 1918 se ustavil Národní výbor. Sociální demokracie zastupovaná v něm Františkem Soukupem v něm hrála druhé housle. Radikalizaci společnosti tato situace však neodpovídala. Proto na schůzce »socialistických stran« 5. září byla ustavena Socialistická rada, jejímiž členy se stali i dr. Bohumír Šmeral, Luisa Landová-Štychová, dr. Bohuslav Vrbenský ad. V té době již bylo hospodářství Rakousko-Uherska v rozkladu a vídeňské úřady, vědomy si určitého posunu i na mezinárodní scéně, se rozhodly z českých zemí vyvézt co nejvíce potravin. A tak denně směrem na rakouskou metropoli směřovalo kolem čtyřiceti vagonů mouky a připravoval se i odvoz brambor. To vadilo nejen zástupcům levice, ale i představitelům pravicové většiny v Národním výboru. Proto nic zpočátku nenamítali, když se 11. října Socialistická rada rozhodla vyzvat železničáře nejen k pasivní rezistenci a k výzvě nepouštět ze země žádný vagon s potravinami, ale dokonce v pondělí 14. října uskutečnit generální stávku. V přijaté rezoluci koncipované Šmeralem k tomuto bodu se psalo: »Doba se naplnila. Shodili jsme již okovy poddaných rabů. Povstali jsme k samostatnosti. Z nezlomné vůle vlastní a za sankce všeho demokratického světa prohlašujeme, že tu dnes stojíme co vykonavatelé nové státní samostatnosti jako občané svobodné republiky československé.« (Citováno podle knihy Jindřicha Veselého O vzniku a založení KSČ.)
Den D
Jen v Praze se generální stávky účastnily desetitisíce lidí. Už to přispělo k jejímu pozitivnímu hodnocení. S demonstracemi to však bylo jiné. Vojenská uzávěra začínala na Tylově a Karlově náměstích a z opačné strany z boku Hlavního nádraží. Přesto na Václavské náměstí, kde se měla konat politická část akce, se dostalo sedm tisíc demonstrantů a na Staroměstské na dva tisíce. Kvůli vojsku se hlavní akce konala přímo ve Staroměstské radnici, kde promluvil například František Soukup proti vývozu obilí a socialistka Plamínková varovala před drancováním země, až prorakouská šlechta bude utíkat. V okrajových částech hlavního města však shromáždění byla úspěšnější. Klofáč vystoupivší na Vinohradech to komentoval slovy: »Nechceme vést soudruhy bratry na jatka, připravené jim vojenskou mocí.« Pak zdejší průvod se přelil do Nuslí. I další okrajové čtvrti byly na nohou.
Ale nešlo jen o Prahu. Stávka se rozšířila i do dalších českých měst, do Kladna (podle policejního hlášení se jen demonstrace účastnilo 45 000 osob), Plzně (více než 25 000), Mladé Boleslavi (4000), Chrudimi, Českých Budějovic, České Třebové, Hradce Králové... Na Brněnsku a Ostravsku se do stávky zapojili i němečtí dělníci. Někde došlo dokonce ke strhávání znaků monarchie (Kolín, Protivín, Poděbrady), jinde vojáci nahradili znak monarchie červenobílými stužkami, společně s demonstrujícími vzali útokem okresní hejtmanství a nakonec uspořádali koncert svobody v hotelu Dvořáček (Písek). Ve Strakonicích strážník Kraus dokonce vybubnoval »depeši« o vyhlášení českoslovanského státu. V Brandýse nad Labem redaktor Pařízek »proklamoval Československou republiku« a ve Vodňanech starosta hoteliér Mašek vyzval obecní úředníky, aby z budovy sňali rakouskou orlici, a oni tak okamžitě učinili.
Shrneme-li, lidé už skončili s monarchií a šlo jen o to, jaká bude budoucnost nově vznikajícího státu. Jenže...
V jednotném šiku
Čtrnáctý říjen snad pro někoho překvapivě spojil dvě části společnosti v tažení proti revolučním cílům stávky a demonstračních akcí. Tou první byla státní moc. Ještě za noci nechala vylepit po celém hlavním městě vyhlášky podepsané místodržícím Coudenhovem: »Ustavičně rozšiřují se pověsti, že byly provedeny změny státní formy a že nastaly převraty v rakouském státním útvaru... Tyto pověsti jsou nepravdivé... Každý pokus násilného řešení musí být posílán taktéž násilím. Prostředky k tomu jsou tu...« (Citováno podle Antonína Klimka Říjen 1918). Podle svědectví člena vedení sociální demokracie Habrmana před nádražím, z jehož budovy vycházel, uviděl »silnou vojenskou stráž«. I J. S. Machar potvrdil jeho slova: »Vojáci v pochodovém úboru, helmy na lebkách, strojní pušky, pojízdné kuchyně - bylo zřejmo, že byl-li kdo toho dne dokonale zpraven o věcech, které přijít měly, a připraven na ně, byla to státní moc rakouská, vojáci, četníci, policie...« (viz A. Klimek). Takové nasazení především vojsk neznajících český jazyk, nevědoucích nic o cílech demonstrantů, rakouští Němci, Maďaři, dostali rozkaz a plnili ho. Že nedošlo ke střetům, je důkazem velmi uvážlivého postupu demonstrantů a vedoucích představitelů Socialistické rady.
A cíl vládních úřadů: Pokusit se zadržet snahy o rozložení monarchie, a to jakýmikoli prostředky, a zabránit tomu, aby bylo zavčas anulováno nebezpečí prosazení socialistických cílů.
Tou druhou částí byli představitelé buržoazního národně osvobozovacího křídla. Ještě v předvečer 14. října se Alois Rašín zděsil proklamovaných cílů. Proto do redakce Národních listů zavolal za přítomnosti Přemysla Šámala Františka Soukupa. Ten musel slíbit, že zbrzdí revoluční akce. I proklamace republiky měla být potlačena. Jen jediné se mělo akcentovat: Nesouhlas s odvozem potravin ze země.
Jak napsal Zdeněk Kárník v knize Habsburk, Masaryk či Šmeral, »buržoazní předáci... po dohodě se Soukupem zmobilizovali všechny síly, aby ji (generální stávku - pozn. aut.) zbavili politického významu«. Představitelé agrární a státoprávně demokratické strany dokonce obvinili Socialistickou radu, »že ruší národní jednotu, usilují o převrat po vzoru bolševiků...« (tamtéž), a tomu se muselo zabránit. Ani okamžité vytvoření republiky nebylo cílem. Bylo nutné se totiž připravit na to, jakým způsobem se změna uskuteční, a zabránit případným socializačním snahám. Proto několik dnů po 14. říjnu byl ze Socialistické rady odstraněn Bohumír Šmeral a další radikální vůdci. Nebezpečí převratu bylo tak ruku v ruce sil věrných mocnářství a představitelů buržoazního politického tábora v polovině října zažehnáno a nakročeno k jinému způsobu převzetí moci o nějaký ten den později.
Přece však jedno pozitivum tu bylo. Pravice soustředěná v Národním výboru licitovala s myšlenkou vyšachování Masarykovy emigrace a do čela nového státu postavit krále. Je dokonce možné, že v hlavách mnohých už nějaké to jméno bylo. Akce Socialistické rady tomu navždy však zabránila.