Bohuslav Sobotka stříhá metr. Tím omamnější jsou sliby, jimiž neskrblí. Nově vábí i na sociální konvergenci. Tedy na mzdy, co nebudou jen chudým příbuzným výplat západně od nás. Ty bude umět až politika, zdobená suverénní kuráží. Končící premiér je kádrem opačných mrákot. Bezmezné víry ve strategické partnery, přešlapující v tlačenici, jak nám nezištně pomoci. Ten blud ztrácí dech i doma. Tím hůř pochodí u těch, před nimiž se hrbí.
Zvlášť jsou-li z vrhu politických narcisů. Emmanuelu Macronovi táhne teprve na čtyři křížky. Na 700 tisíc však stačil utratit jen za vizážisty. Francouzský fiskál jimi vyluxoval už za prvních pár měsíců. Sobotka za ním vyrazil do Salcburku v očekávání, že pro svou konvergenci dostane požehnání. Dostal však za uši za nekalou konkurenci. Tou prý jsou třeba platy našich šoférů, vezou-li náklad přes Francii. Kolik si u nás vydělá, kdo za prací nikam nevandruje, je hrdinům Sobotkových snů šumafuk. Tak neurvale, jako právě jemu do tváře, to však zaznělo poprvé. Mrákoty spojenecké vděčnosti dostaly další ránu z milosti.
Přijdou další. Budou už čím dál neurvalejší. Studená válka klestila cestu loupeži, a ne solidaritě. Teď si to elity, které ji sponzorovaly, vybírají i s úroky. Pohnutky košile, bližší než kabát, jsou však i domácí provenience. S etablovanými partajemi to jde s kopce. Macron byl pro mamon člověkem v tísni. Málem mu neprošel už prvním kolem. Jen třetina země mu důvěřuje už pár týdnů nato. Sedí na vrcholu sopky, píše Natalie Nougayréde v britském Guardianu. Dvouciferná nezaměstnanost dusí všechny ročníky. U těch ve věku 18–24 let už přesáhla 20 procent. Reforma pracovního práva, již Macron slíbil svým mecenášům, je pokusem o sociální státní převrat. Říká Jean-Luc Mélenchon, jenž klientovi vizážistů dýchal do zátylku zleva. A vyzývá k morálnímu povstání, jenž tomu puči zabrání.
Tím víc se Macron předvádí jako eminence, pomazaná rozsoudit okolní svět. Tím víc chce marasmus, jenž zdědil doma, svádět na sociální dumping, kterým prý Francii ubližují i čeští kamioňáci. Ti přitom – i spolu se všemi polskými instalatéry – netvoří ani procento francouzského pracovního trhu. Že právě taková demagogie evropský projekt nerestartuje, ví na beton i britský Guardian.
Co čeká Macrona, až bude stříhat metr, mu spočítá francouzské podhradí. To naše si zaslouží celou pravdu o tom, co mu ta jasná zpráva vzkazuje. Víra ve strategické partnery, posedlé altruismem, už není jen groteskní. Teď je to mánie, hrozící tektonickými následky. Na dveře klepe čtvrtá průmyslová revoluce. Ty, kdo jsou kolonií už dnes, srazí ještě níž. Tím spíš za nové, ještě ničivější recese. Prorokují ji už i bankovní špičky. Nouzovým východem je jen ekonomika, vrácená na vlastní nohy. Jinak, než průlomy ve veřejném vlastnictví, zůstane planým snem.