Na velkém setkání českých a německých antifašistů v Holanech na Českolipsku 28. srpna 1938 odhalili základní kámen budoucí dětské ozdravovny. Pozemek koupilo pražské spotřební družstvo Včela. Ještě téhož dne v noci henleinovci odtáhli kámen ke stodole místního sedláka Weidemanna nazývané V louce. Kámen přečkal válku a v roce 1961 došlo k jeho znovuodhalení.
Družstevní hnutí v Československu mělo letitou tradici, navazovalo na česko – slovanská družstva již za Rakouska – Uherska. Vzpomeňme na Antonína Zápotockého: Vstanou noví bojovníci, ale také na Františka Cyrila Kampelíka, rodáka ze Syřenova u Lomnice nad Popelkou, který zakládal svépomocné finanční spolky, později nazývané Kampeličky.
Základem předválečného spotřebního družstevního hnutí byla myšlenka solidarity a předobraz rozdělování zboží v budoucí socialistické společnosti. Pamatuji jak jsem po válce s babičkou chodil nakupovat do dělnického konzumu v Panské ulici v Jičíně. Za nakoupené zboží jsme dostávali poukázky, které se daly na konci roku proměnit v potřeby pro domácnost. Ještě bych doma něco našel.
V roce 1920 došlo v družstevnictví k rozkolu, podobně jako v proletářské tělovýchově, hnutí žen a skautských organizacích. Reformistům se nepodařilo uchvátit spotřební družstva pražskou Včelu, brněnskou Vzájemnost a liberecký Vorwärts.
Jistým mezníkem bylo, že do čela pražské Včely byl v roce 1923 zvolen Antonín Zmrhal (1882 – 1954), rodák z Vysoké na Havlíčkobrodsku. Měl velké zkušenosti, vybudoval v Plzni prosperující dělnický konzum již před Velkou válkou. Zakládal také KSČ v Plzni a v letech 1935 – 1939 byl senátorem za KSČ. Za války emigroval do SSSR a přes svůj věk vstoupil do čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Měl na starost sociální péči o vojáky. Po válce v letech 1946 – 1947 zastával funkci ministra vnitřního obchodu a až do své smrti předsedal Ústřední radě družstev.
Družstva Včela a Vorwärts, ale i další menší, měla pod palcem tzv. Rudou pomoc. Významně se podílela na potravinové a finanční pomoci stávkujícím na Mostecku. Ve velké stávce textiláků v Doudlebách nad Orlicí se starala o děti stávkujících a rozvážela je do rodin v kraji. Hodně udělala pro demokratické Španělsko. Pomoc pokračovala i ve válečných letech, pomáhala rodinám zatčených.
Pokud jde o první republiku, nešlo o žádná malá družstva. Uvádí se, že v roce 1935 existovalo 41 výrazně levicových družstev a sdružovala
143 000 členů.
Proletářská družstva byla také významnou složkou jednotné a lidové fronty proti fašismu v třicátých letech i díky tomu, že členy bylo mnoho bezpartijních dělníků a příslušníků jejich rodin
V Holanech se sešlo 28. srpna 1938 na odhalení základního kamene budoucí dětské ozdravovny přes 20.000 účastníků. Možná, že to i samotné organizátory překvapilo. Masové manifestace bývaly ale tehdy běžné.
Byl jsem také překvapen historickou statistikou a odvahou funkcionářů Včely zakoupit v Holanech v roce 1937 pozemek. V roce 1930 žilo v Holanech 766 obyvatel, z toho jen 48 Čechů a ostatní Němci. O to je úmysl s ozdravovnou a protifašistické setkání v Holanech cennější. Škoda jen, že máme tak málo informací. K tomu se ještě v závěru vyjádřím. Do Holan přijeli solidárně z Prahy, Liberce, přišli z České Lípy atd. Šlo o proletářskou solidaritu, která dnes na levici chybí. O jaké solidaritě může být dnes řeč. S miliardáři? Ani náhodou! Vedle ANO zakládá další miliardář Janeček hnutí Tak jo.
V této souvislosti připomenu ruského filosofa a politika Jevgenije Primakova. Mluvil sice o Rusku, ale jeho úvaha má obecnou platnost. Nejprve si oligarchové (multimilionáři) kupují mezery v zákonech – lobují a korumpují poslance, a později si zákony píší – viz Babiš.
V druhé polovině 30. let se podobných shromáždění jako v Holanech uskutečnila celá řada. Příklady z mého kraje: v Náchodě pod heslem Náchodskou brankou nepřítel neprojde, ve Dvoře Králové na Labem: Věrni zůstaneme. V severních Čechách: na Královce, Mšeně a především v Liberci, kde mluvil Klement Gottwald.
Hlavním řečníkem v Holanech 28. srpna 1938, tedy bezprostředně před Mnichovem, byla velká autorita tehdejšího dělnického a komunistického hnutí Bohumír Šmeral (1880 – 1941). Pracoval v III. Internacionále v Moskvě, jezdil po světě, ale když bylo českému národu „ouvej“, vždy přijel. V roce 1938, v roce bezprostředního ohrožení republiky, udělal ohromný kus práce. Jeho vystoupení v Holanech zaznamenalo Rudé právo v úterý 30. srpna 1938 pod titulkem: Senátor Šmeral – Není možno dále přihlížeti k nacistickému teroru v Sudetech.
Zachovaná fotografie ukazuje, že Bohumír Šmeral, tehdy osmapadesátiletý, byl již pohublý a také nemocný. Na řečnickém umění neztratil nic. Jeho hlas byl prý jasný, slova zápalná a rozhodná. Cituji doslovně: „ Víme, co v nynější situaci je hlavním. Když bude nutno, za šest hodin budeme na hřebenech těchto krásných pohoří a zamkneme hranici na pevný zámek. Němci i Češi přispějeme k tomu, aby útok byl v prvním pokusu zastaven… Semknuti, odhodláni, jednotni, slibujeme: Bude učiněno vše, co jest učiniti v zájmu míru, v zájmu nezávislosti republiky, v zájmu svobody českého i německého lidu v Československu, v dějinném zájmu celého velkého německého národa. Přes naše těla, přes hřebeny našich hor – fašistický útočník neprojde“.
Dovolte mi v této souvislosti dvě malé reminiscence. Termín Mnichovská konference skloňujeme ve všech pádech. Stejně jsem tak činil i já. Když jsme byli v Mnichově v souvislosti s návštěvou KT Dachau, tak jsem zapátral a navštívil Vysokou hudební a divadelní školu. Píši o tom mj. i v knize České XX. století. Místo, kde se konference konala v noci z 29. na 30. 9. 1938.
Druhá reminiscence je ta, že se na sebe dodnes zlobím. Při návštěvě Moskvy a Leninova mauzolea kam jsme jeli s vnukem, jsme nenašli na kremelské zdi hrob s urnou Bohumíra Šmerala. Asi jsme hledali špatně. Je tam uveden text: Zakladatel komunistické strany Československa Šmeral Bohumír, člen mezinárodní kontrolní komise Kominterny a výkonného výboru. 25.10.1880 – 8.5. 1941.
Dovolte mi ještě několik osobních poznámek k celé události v Holanech. Před krátkým časem vyšlo znovu, již po třetí, komentované vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Vřele doporučuji. Po převratu v roce 1989 byl Fučík jedním z prvních, které nový režim skandalizoval. Dokonce věci šly tak daleko, že prý kolaboroval s Němci. Významní profesoři ( v uvozovkách) se dušovali, že nikdo nemohl na Pankráci něco podobného ilegálně napsat. Proč to říkám, všimněte si Šmeralových slov, věřil německým antifašistům a Němcům jako celku, věřil, že Hitlerovi se nepodaří získat celé Německo a rozpoutat válku. Tak a podobně píše i Fučík. Představte si, že bezprostředně po válce, v roce 1945 by někdo hovořil uznale o německém národu. A právě těch několik pasáží je z prvního a dalších vydání vypuštěno. Stejně tak nebylo možné jmenovat odbojáře, kteří na gestapu mluvili. I tato jména byla ze stejných důvodů vypuštěna. Dav by je tehdy kamenoval.
Když jsem byl s Vaškem Exnerem v Berlíně, trval jsem na návštěvě památníku, resp. i dnes věznice pro mladistvé v Berlíně – Plötzensee. Tam mi nacisté popravili Anežku Malou ze Smiřic, spojku II.ilegálního vedení KSČ, v listopadu 1942 – sťali ji sekerou. O rok později J. Fučíka oběsili, věznici mezi tím Angličané bombardovali a gilotinu zničili.
Svého času jsem citoval v Hraničáři jednu z předválečných řečí Klementa Gottwalda. Musel jsem pak ještě psát vysvětlení. Víra v německé dělnické hnutí byla v KSČ před válkou veliká. KSČ byla jedinou jednotnou stranou v celé první republice. Ostatní strany se dělily národnostně. To tehdy Kominterna nepodporovala. Jedna z podmínek pro vstup do III. internacionály byla „jeden stát, jedna strana“. Proto byl i Slučovací sjezd, kde udělal pro jednotu strany hodně váš rodák z nedalekého Cvikova Karel Kreibich.
Další poznámka je ještě k družstvu Včela, které Holany proslavilo. Stejně jako němečtí antifašisté po Mnichovu a záboru pohraničí šli první na řadu a končili většinou v Buchenwaldu, tak i příslušníci předválečného družstevního hnutí se zapojili do odboje v řadách I., II.. a III. Ilegálního ústředního vedení KSČ. Uvádí se, že šlo o 600 pracovníků Včely a 100 jich válku nepřežilo.
Při přípravě dnešního vystoupení jsem podrobněji dokumentoval životy 15 předních funkcionářů Včely, vesměs popravených. Není čas o všech hovořit. Snad někdy jindy tady v Holanech. Dovolte mi vzpomenout alespoň jediného – pracovníka Včely Emila Ševčíka narozeného v roce 1906. Po 15. březnu 1939 přešel do ilegality a stal se hlavním pokladníkem ilegální KSČ. Po rozbití 1. ilegálního ústředního vedení KSČ se pokusil navázat spojení s Janem Zikou a předat mu peníze na další práci. Byl však 22. února 1941 zatčen a po tři roky předstíral šílenství. Dne 10. října 1944 ho zastřelili v Terezíně.
Poznámka závěrečná. Velmi se divím, že v publikaci Památná místa protifašistického boje Severočeského kraje, kterou napsal Jiří Jožák v roce 1978 Holany chybí. Chybí také ve vší dostupné literatuře. Pravděpodobně by se našel v ústředním archivu materiál o Včele. Jen náhodou jsem sáhl po monografii Jana Galandauera o Bohumíru Šmeralovi. Musel jsem vzít na pomoc kalendář k roku 1938 a přesvědčit se, že 28. 8. byla neděle a 30. 8. úterý. Právě tam je stručná zpráva z Rudého práva, kterou jsem citoval.
Ale nešť. Poděkování patří OV KSČM v České Lípě, který tradici udržuje. A tak to má být. Komunisté čeští i němečtí přinesli na oltář vlasti za války velikou oběť. Nic na tom nezmění dnešní pravicová propaganda. Příští rok uplyne 80 let od významného setkání českých a německých antifašistů v Holanech, městysi s bohatou slovanskou tradicí.
Podtrhuji „slovanskou“. Na kultivaci a zvelebení České kotliny se podílelo na 55 generací našich předků. Čeští králové a později i Habsburkové si zvali německé kolonisty. Ti za čas považovali pohraniční území za své. Jak vše dopadlo v roce 1938 všichni víme. Stejně tak nelze bezhlavě i dnes zvát cizince a vytvářet v naší slovanské zemi 5. kolonu.