Paříž, Brusel, Nice, Manchester, Barcelona. Města, která spojuje vlna teroristických útoků. Desítky mrtvých a stovky raněných, za nimiž se skrývají osudy konkrétních lidí, osobní i rodinné tragédie. Kdo čeká razantní politická řešení, protože „toho už je zkrátka moc“, se pravděpodobně nedočká. Minuty ticha, solidarita s postiženými, zhasnutá Eiffelova věž, vše se opakuje s železnou pravidelností. Přiznají si ale konečně špičky Evropské unie, že je nutné radikálně zasáhnout? Zcela jistě totiž nejde o jednotlivé nesouvisející akce duševně vyšinutých jedinců, jak se nám snaží namluvit některá mainstreamová média, ale o začátek nekonečné vlny atentátů. Islamisté nemají žádný problém znásobit tyto aktivity. Udeří kdy budou chtít a kde budou chtít. Život pro ně nemá žádnou cenu. Podle své víry zemřou jako mučedníci za svatou věc.
Zatím jde jen o testovací provoz. Zkoušejí reakci tajných služeb, policie, veřejnosti a především politiků. S uspokojením zjišťují, že Evropané půjdou jako ovce na porážku. Že se celkově nezmůžeme na nic víc než na prázdná hesla typu "semkneme se… nenecháme se zastrašit… zůstaneme pevní… zachováme naše hodnoty."
Jenže lidé chtějí žít, pracovat i cestovat bez hrozby krvavých atentátů. Proto v řadě zemí volí extrémní pravici, která nabízí jednoduchá a jasně čitelná řešení. To ale činil i Adolf Hitler. Důsledky všichni známe.
Soužití s islámem není jednoduché. Zkušenost s ním mají právě Španělé, o jejichž reconquistě se učí na základních školách. Koneckonců i střední Evropa bojovala proti turecké invazi. Izraelci obehnali Gazu zdí, kterou střeží. Historie i současnost nás učí. Necháme se poučit?