Prý konec dějin. Už od konce 80. let. Vybubnoval ho Francis Fukuyama. Prohlásil za něj despocii lakoty. Elity si ho platí dodnes. Pohádka pro dospělé se hroutí. Prst sliní i Lidovky.cz. Na téma Marxův Kapitál – debutoval před 150 lety – dávají celý seriál. O tom, jak kapitalismu dochází dech - rozhovor s Wolfgangem Streeckem. Roky šéfoval Max-Planck Institut for Gesellschaftforschung.
Tím méně si bere servítky dnes: Vládnoucí třída v jakémkoli systému si myslí – a pokouší se o tom přesvědčit ostatní, že systém, který jí zaručuje, že zůstane u moci, je věčný. Lidé navíc žijí velice krátkou dobu, a ještě kratší mají paměť. Když něco trvá 20 let, hned mají pocit, že to tak bylo vždy i vždy bude. To je však nesmysl. Streeck ho bere na vidle i celou knihou – How Will Capitalism End? (Jak kapitalismus skončí?). Dokládá tu, že kapitalismus jako fungující politická ekonomika – spravovatelná a predikovatelná – mizí před očima. Že jeho rozvrat je v současnosti evidentní, příznaky jeho konce jsou vidět všude. Pokles ekonomického růstu, nárůst dluhu a více než dvě desetiletí se zvyšující a navzájem se posilující nerovnosti mají za následek stále rostoucí vnitropolitické a mezinárodní napětí. Místní i světový řád se hroutí v jeden okamžik. Padlé státy, krize Evropské unie, Donald Trump a úpadek tradičních politických stran a médií jsou symptomy hluboké krize postválečného společenského řádu.
Selhání neoliberální mantry doznávají i Lidovky.cz. Kapitalismus – ovšem namítají – přece v minulosti prokázal, že je schopný se proměňovat. Proč hned mluvit o konečné krizi? Streeck se však zviklat nedá: Protože nevidím nic, co by současnou krizi mohlo vyřešit. Neexistuje žádná koncepce, jak ji řešit, a neexistuje ani politická síla, která by toho byla schopná… Prošli jsme a vyzkoušeli inflaci, zadlužování státní i domácností, nulové úrokové sazby, nelimitované tištění peněz, a co vyšlo najevo? Nic nefunguje. To proto, že v minulosti byl kapitalismus vždy zachráněn svým protivníkem. Právě to všechno, co ho dřív drželo na uzdě, však buď zmizelo, nebo se vyčerpalo.
A tak se různí oligarchové mohou beztrestně vyhýbat zdanění a přesouvat svůj kapitál, kamkoli si zamanou – nejlépe samozřejmě do Londýna a New Yorku. Kdežto politika nemůže, protože nemá schopnosti, napravovat či mírnit důsledek těchto toků, především růst nerovnosti. Globální trh je anarchický, kontrolován je pouze sám sebou samým, a to – bohužel – absolutně nestačí. Důsledkem je doba velkého chaosu, ve které přestávají být politika i ekonomika předvídatelné, a může se přihodit leccos zlého.
Donald Trump chtěl ukončit napětí s Ruskem. Ba otočit americkou zahraniční politiku (včetně oslabení role Severoatlantické aliance). Stihla ho zběsilá nenávisti deep state. Tak moc, až se jí začal bát. Někdejší šéf FBI J. Edgar Hoover vydíral několik amerických prezidentů materiálem, který na ně měl připravený. Velice by mě překvapilo, kdyby Hooverovi nástupci dnes neměli takový materiál na Donalda Trumpa. O to víc teď v Evropě dobře slouží, a ještě dobře poslouží jako strašák. Má Evropany utvrdit, že se zachrání před nejistotou, budou-li hlasovat pro Macrona, Renziho nebo Merkelovou.
I profesora tak mnohem víc znepokojuje oficiální propagandistická mašinérie, která nás straší Trumpem a říká, že všechno je a zůstane v nejlepším pořádku. A ze všeho nejvíc pak dezintegrace na globální úrovni, kdy obyčejní lidé nemají žádný politický hlas a jsou beznadějně vydáni na milost a nemilost opevněnému globálnímu souručenství oligarchů. Doslova opevněného i v přímém smyslu: řada oligarchů tohoto světa má totiž i skrytá útočiště na Novém Zélandu nebo v Montaně, protože peníze je nechrání před strachem. Bojí se společenských nepokojů, rozvratu infrastruktury, práva, řádu, měnové krize. Ještě nikdy v dějinách nebylo tolik peněz vynakládáno na soukromé bezpečnostní síly. Zejména miliardáři ze Silicon Valley jsou strachem úplně posedlí, nejraději by utekli úplně pryč a obydleli jiné planety. Tím akutněji stojí otázka organizované politické síly, schopné dovršit zánik současného řádu (hybatele, který posune děj). Protože stará moc a její mocenské struktury jsou bezmocné, zatím se ale neobjevil nikdo, kdo by nastoupil na jejich místo. Nyní čekáme, až se taková síla objeví.
Čekají na to hlavně miliony, s nimiž se doba nemazlí už teď. Měřítka politického realismu se dramaticky mění. Budoucnost patří jen síle, s níž přichází zásadní změna. Cestovní mapa, která k ní míří už tady a teď. Právě o tom bude už letošní volební střet.