Asi většina z nás zaregistrovala v televizi reklamu, kdy Jaroslava Obermajerová v roli kuchařky odmítá vydat oběd každému desátému zaměstnanci ve firemní jídelně. Dotyčný pak dojídá zbytky, které nechá ten šťastnější, kterému byl oběd vydán. Pointou ale není situace ve firmě, nýbrž ve školní jídelně. Každé desáté dítě tedy ve škole nedostane školní oběd, protože jeho rodiče nemají na jeho zaplacení. Každého asi napadne, jak je to hrozné a každý souhlasí s tím, že je třeba pomoci.
Po 27 letech budování kapitalistické demokracie opět stojíme před řešením problematiky chudoby a hladu. A to jsme prý jako společnost nyní nejbohatší v historii Československa a samostatné České republiky.
Za stravu ve školní jídelně prý rodiče fakticky zaplatí pouze 40 % z celé částky (tedy cenu potravin), což činí na základní škole 21 až 25 korun. Mzdové prostředky a věcnou režii (náklady na elektřinu, teplo atd.) hradí stát, respektive zřizovatel. Financování školního stravování mají v kompetenci krajské úřady, které státní prostředky přerozdělují jednotlivým školám. Zkuste ale vysvětlit například matce samoživitelce, že 500 korun měsíčně pro jedno dítě je přece super dar státu! Je cena za oběd opravdu nízká? Pokud si ji srovnáme s cenami obědů pro zaměstnance nemocnice, kam se samozřejmě řadí také lékaři, kteří určitě nepatří mezi nízkopříjmové skupiny zaměstnanců, záhy zjistíme, že i oni platí za oběd řádově od 25 korun a zbytek doplácí zaměstnavatel.
Příspěvek na školní obědy pro děti, které si jej nemohou dovolit, ale spadá pod operační program Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, přičemž vytvoření tohoto programu nařizuje Fond evropské pomoci nejchudším osobám (FEAD). Cílem tohoto operačního programu je zmírnit extrémní formy chudoby, jejichž dopad na sociální vyloučení je největší, jako jsou například bezdomovectví, chudoba dětí a potravinová nouze. To jsme to dopracovali, že musíme mít program, který si klade za cíl přispívat nejchudším dětem na stravování ve školních jídelnách!
Program pro podporu stravování dětí ve školách získal z evropských fondů pro roky 2016 až 2020 celkem 400 mil. Kč, což umožní stravování až u 20 tisíc dětí ročně. Zajímavé ale je, že místo státu tyto prostředky přerozdělují tři neziskové organizace, které uspěly ve výběrovém řízení ministerstva školství. Ty spolupracují přímo se školami, které se zapojily do projektu „Obědy pro děti“ a prostředky na stravování žáků jim poskytují formou darovací smlouvy. Finanční prostředky ale nejsou čerpány jen z dotací Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a zároveň také pocházejí od soukromých dárců (fyzických i právnických osob). Určitě by stálo za zjištění, jaké s tím mají tyto organizace vedlejší náklady a kolik z těchto peněz jde opravdu přímo na příspěvky na stravu.
A co školy, které se do tohoto programu „Obědy pro děti“ nezapojily? A hlavně jaká jsou kritéria pro zařazení dítěte do projektu? Základními předpoklady pro získání dotace na stravu je podle neziskovek, které s prostředky hospodaří to, že se rodiče starají, ale situace jim nedovoluje, aby obědy zakoupili. Dále se snaží o řešení své životní a finanční situace, přistupují aktivně a pomoci si váží a také se školou spolupracují. V této souvislosti mě napadá celá řada otázek týkajících se posuzování dětí podle rodičů a rozhodování o tom, které dítě má nárok mít hlad a které ne. Ale jedna je zcela zásadní. Jaké bude výchovné působení v kolektivu, kde část dětí příspěvek dostane a za části dětí platí rodiče, i když jsou jen o pomyslnou stokorunu nad nějakou stanovenou hranicí? Toto rozdělení na chudé a bohaté je největším zločinem právě u dětí! Proto by mělo být stravování v základním školství zdarma pro všechny děti! Dokud stát a zaměstnavatelé rodičů nebudou schopni nabídnout mzdu za poctivou práci, ze které lze důstojně žít!
Závěrem bych chtěl dodat, že když jsem byl dítětem já, na obědy nechodily jen ty děti, které měly babičku nejen v důchodu, ale i v dosahu a ta jim vyvařovala jiné dobroty, než byly ve školní jídelně. A pro změnu školní strávníci záviděli školním nestrávníkům.