Tak bych řekl, že nám soudruh Heller zase jednou navařil pořádnou porci eintopfu, na k neučtení dlouhých pět stran a ještě kousek, tentokrát na aktuální téma islámu a imigrace(. Namíchal v něm skutečnosti, polopravdy, reálné i nereálné spekulace a fikce. A když se tou výživnou četbou protrpíme až k jejímu konci, abychom se konečně dozvěděli, co jako s tím navrhuje dělat, tak se k velkému zklamání dozvíme, že neví. Hlavně ale, že jsme si početli, neboť „vo tom to celé je,“ a co na tom, že tudíž ten jeho hrnec zapáchá čirou grafomanií. Svého díla si dozajista velmi považuje, ale jak již to v těchto případech bývá, jeho kvalita je poněkud pochybná.
Na štěstí jej osobně neznám, ale v mém povědomí je zapsán, jako rádoby vědec snažící se s velkým nasazením tvořivě rozvíjet dílo Karla Marxe a současně podrobovat sžíravé kritice některé jeho následovníky. Za tímto účelem vytvořil i jakýsi pseudomarxistický Newspeak s jeho protosocialismy a kognitariáty, při čemž myšlenky osobností jakými byli Lenin, či Stalin, ponechává v oné zatracované množině Oldspeaku. Patrně proto, aby lépe vynikla krasořeč jeho novotvarů. Asi jej však ani ve snech nejímá obava z toho, že velká část novotvarů bývá zhoubných, které mohou zasažený organismus i zahubit, a v případě politického hnutí je infikovat novotvary ne méně nebezpečného revizionismu a oportunismu. Položíme-li si v případě jeho „díla“ klasickou otázku Cui bono, pak nalezení odpovědi zde není příliš složité, a můžeme si být jisti tím, že k prospěchu vědeckého světového názoru to zcela jistě není.
Na štěstí kvalita prací tohoto druhu milovníků psaní není příliš velká, takže zde není příliš vysoké ani nebezpečí takovéto infekce. Jde tudíž jen o ten čas ztracený četbou…