Část politických stran si do svého názvu vkládá slovo demokratická, aby prý zdůraznila, že jejich hodnotou je demokracie. Většinou ale tyto strany demokracii vzývají jen slovně a ve své praktické činnosti si demokracii vykládají tak, že demokracie končí tam, kde končí jejich zájmy nebo maximálně jejich členská základna.
Když jsem kdysi při prvních zveřejněných odposleších z policejního spisu v jednom česky psaném a v té době ze zahraničí vlastněném deníku četl chválu na to, že zveřejnění odposlechu je právě to otevření politických jednání veřejnosti a jistá redaktorka to brala jako vítězství občanů nad politiky, bylo mi z toho zle. Odmítl jsem takové hrubé porušení ústavou garantovaných práv a nazval jsem to tak maximálně možným vítězstvím mediokracie nad demokracií a zejména nad občany našeho státu. Z pravé části politického spektra jsem byl pak poučen, že komunista jim nemůže nic říkat o tom, co je demokracie.
Ne dlouho na to se ukázalo, že jsem měl a mám pravdu. Když ta samá věc pak postihla podle známého rčení, že „kdo s čím zachází, tím také schází“ jejich představitele, komentoval jsem to stejně, protože to je prostě pravda. Sice už mne nikdo nepoučoval, ale únik informací z policejních a jiných spisů opět nebyl nijak potrestán. A orgány činné v trestním řízení, které samy byly napadeny, nikoho nestíhaly nebo možná ani nesměly, protože jiné politické straně, také tzv. demokratické, to vyhovovalo.
Dnes jsme, žel, svědky masového kupčení s takovými informacemi, elektronická pošta premiéra je napadena neoprávněnými osobami a někteří rádoby demokrati se radují místo toho, aby to razantním způsobem odmítli a požadovali nejen přísné vyšetření, ale zejména přísné potrestání viníků. Jak by se asi bránil ten, kdo zorganizoval toto ústavou garantované základní právo na utajení doručovaných práv, kdyby mu jeho korespondenci kontroloval kdo si vzpomene, kdo je jen šikovný a umí prolomit ochranu poštovní schránky? Že snad jde o trestný čin a že taková kontrola, pokud není schválena podle předem schválené procedury, nemůže být podkladem pro trestní řízení a jeho odsouzení. To, co se stalo, už není jen kontrola korespondence od státem organizované zpravodajské služby nebo policejního orgánu, ale to je totální anarchie, která hraničí s tím, že stát neplní své základní funkce a to je ochranu svých občanů.
Listina základních práv a svobod, mezinárodní pakty, to vše vzalo za své a občan se stal jen předmětem manipulace a nazval bych to útisku od těch, kteří chrlí neověřené, ale zato podivně zaručené informace. Kdo mi bude garantovat, že taková informace, předtím než byla zveřejněna, nebyla „patřičně“ upravena do podoby, kterou si takový zločinec přeje. Buď si to jako občané necháme líbit a nebudeme po státu vyžadovat, aby nám ochranu ústavních práv zajistil, nebo si necháme fašistickými metodami zničit stát ještě dříve, než nám ho zničí organizovaná masová migrace, která má za cíl hodnoty, které tak hlasitě někteří vyznávají, změnit, ale pak už to nebude naše civilizace.
Ptejme se, jak to začalo? Jak je možné, že administrativě USA projde odposlouchávání vrcholných představitelů členských zemí EU, aniž by byla podrobena sankcím ze strany Evropy, jak je možné, že si USA i po takovém incidentu vůbec dovolí někoho jiného hodnotit jak dodržuje lidská práva a ostatní jim jejich zprávy nevrátí s tím, že někdo, kdo páchá tak odporné zločiny, není garancí ničeho, snad jen nátlaku a šíření státního terorismu.
Trvám na tom, aby nám Česká republika, stát, jehož jsem občanem, všem bez rozdílu pohlaví, sociálního postavení, víry a politického názoru a organizovanosti garantoval základní občanská a politická práva nebo si je budou muset občané vynutit podle ústavního pořádku jinak. Podle jiného lidového rčení se „tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“ a lidé toho už mají opravdu dost. Nemám strach, žádný zákon neporušuji, ale nemusím si nechat všechno líbit.