V Čechách, na Moravě i ve Slezsku bývalo v minulém století zvykem, že jsme lpěli na tradicích, zvycích, a to vše kvůli tomu, aby naše děti a vnoučata nezapomínaly na historii. Dějiny by se nikdy neměly měnit, přepisovat ani vykládat účelově.
Čas plynul a není možné mávnout kouzelným proutkem a vrátit jej. Je proto překvapující, jak rychle a vždy působením některých „chytrých“ měníme názvy ulic, bouráme, či stavíme památníky a snažíme se je přizpůsobit tomu, co který z mocných chce právě slyšet. A to je špatně.
Naši mladí mají často v hlavách zmatky, jak vše vlastně bylo, co je pravda a co překroucené. V současné době na pořad přišlo nádraží v Praze. A nejen to, ale i Vrchlického sady měly nést jméno sira Nicholase Wintona. Sir Winton zachránil 669 československých a židovských dětí. Zemřel letos ve věku 106 let.
Beze sporu na něj všichni budeme v dobrém vzpomínat a ctít jeho památku, ale ani příslušní odborníci neschválili přejmenování nádraží a sadů. Možná by bylo dobré, kdybychom tak často nesundávali původní názvy ulic, parků a ponechali jim zažité názvy. Lidé by tolik nebloudili, nemusely by se předělávat doklady občanům a život by byl jednodušší.
A tak se zamysleme nad tím, když sundáme např. název ulice Seifertova a nazveme ji ulicí Havlovou, kolik lidí i firem musí změnit veškeré doklady a jestli by nebylo dobré méně inovovat právě v této oblasti. Vždyť např. Vrchlického sady známe snad každý a svůj název si opravdu zaslouží. Možná by bylo dobré zapřemýšlet nad tím, že nově vznikající městské části se spoustou ulic svá jména ještě nemají a právě tam je možné významná jména, kterých si chce naše společnost vážit, použít.