„Tak se nám do Panteonu konečně vrátí náš císařpán František Josef,“ řekl by jistě Josef Švejk při čtení novodobé Národní politiky.
Není už ale Národní politika a císařpán už taky není. Jeho bysta zmizela z Panteonu už za první republiky, nevoněla totiž ani Masarykovi. I náš prezident osvoboditel věděl, že císař poslal statisíce našich lidí na popraviště první světové války a že vznikající Československo není jako rozpadající se Rakousko – Uhersko žalářem národů.
Nežijí již ani lidé, místo jejichž byst se císař a další mocnáři mají umístit. Julius Fučík, celosvětově uznávaný novinář, spisovatel, bojovník proti fašismu a národní umělec Fráňa Šrámek, básník, prozaik, dramatik.
Nežijí už dokonce ani lidé, mezi které bude císař a spol. patřit. Kdyby žili, asi by se divili, zejména právě Masaryk, ale i třeba takový Borovský.
Prý „Už je čas“ na císařpána, slyšíme zdůvodnění v médiích. Proč? Rakousko-Uhersko už přece také není. Zato jsou jiná uskupení, která mají tendenci býti žalářem pro své členy, jsou vojenské bloky, kterým jde o totéž jako kdysi rakousko-uherskému mocnářství. Jen místo císaře musí nahradit někdo jiný, na jehož obraz ani moucha nebude smět kálet…
Pak ale nebude stačit Šrámkovo „Života bído, přec tě mám rád“, ani Švejkovo „„Pane obrlajtnant, to bude nádhera, až oba padneme za císaře pána a jeho rodinu…“
Pak budeme potřebovat hodně, hodně Fučíků…