Dnešní celosvětová tzv. migrační krize je největší od konce druhé světové války. V roce 2014 bylo na světě 59,5 milionu vysídlených osob a uprchlíků. Toto číslo v sobě zahrnuje 38,2 milionu vnitřně vysídlených osob, 19,5 milionu uprchlíků a 1,8 milionu žadatelů o azyl.
Podle dnešních odhadů je vysoce pravděpodobné, že tento rok 2015 přesáhne souhrnné číslo imigrantů celosvětově šedesát milionů lidí. Je třeba rovněž uvést, že většina tzv. vnitřně vysídlených a uprchlíků, kolem osmdesáti procent zůstává zatím dále v chudých regionech Afriky, Asie a Blízkého východu.
Některé sdělovací prostředky často vytvářejí dojem, že dnešní migrace je jev ve své podstatě nový, neočekávaný a týkající se především a pouze dnešní Evropské unie. Takovémuto jednoduchému pohledu nahrává skutečnost, že většina uprchlíků vyjadřuje přání dostat se do Spolkové republiky Německo či do některé ze skandinávských zemí. Nejen do Evropy však míří tisíce běženců. V této souvislosti se pak následně v různých pádech skloňuje nebezpečí skryté do návrhů řešit imigraci v rámci Evropské unie pevnými kvótami pro jednotlivé členské země, které vycházejí především od SRN.
Je v této souvislosti zajímavé a poučné vnímat projevy české vlády a jejích jednotlivých představitelů. Postavit například pohled ministra vnitra Milana Chovance vůči vyjádřením ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera. Odráží to do velké míry i mocenské zájmy světových velmocí. Jsem přesvědčen, že přitom převážná část občanů naší republiky nesdílí optimismus spojovaný s kvótami, ale naopak se na něj nahlíží s vážnými obavami. Proto je třeba vážně vnímat skutečnost, že mezi současnými migranty převažují mladí lidé. Za nimi, i podle slov ministra Chovance, s nimiž jsme se mohli počátkem týdne seznámit, brzy přijedou jejich rodiny a celé skupiny příbuzných. Není v této souvislosti rovněž nepodstatné, že je čas od času veřejnosti podsouvána informace, jaké množství pracovních sil se na trhu práce v Německu, ale i v České republice nedostává. Předpoklad vytvoření záměrného tlaku na snížení ceny pracovní síly, především té nekvalifikované, je tedy rovněž oprávněný.
Právě v tento moment chci uvést, že stejné obavy podložené zkušenostmi vyjádřilo i oblastní středisko Světové odborové federace. Jde o dlouhodobé zkušenosti z Itálie, Kypru, Španělska i Řecka. Na čísla týkající se imigrace uvedená na začátku tohoto článku se proto SOF dívá jako na přímý důsledek dnešních válek a chudoby. Je to zcela reálná tvář kapitalismu a dnešního imperialismu. Vnímám to i jako důsledek bývalé koloniální a později neokoloniální politiky prosazování mocenských zájmů USA či jiných bývalých koloniálních mocností, například Francie, Itálie i německého kapitálu. To je třeba si uvědomit a nezakrývat. Jednostranné volání po posílení vnější i vnitřní ochrany Evropské unie a rozdělení uprchlíků kvótami mezi její členské země je možná proto záměrně jednoduché až naivní. Má získat čas pro vládnoucí mocenské elity, aniž by současně byly zastaveny válečné konflikty ve světě, a usnadnit jim přerozdělení sfér vlivu.
Česká republika zatím kvóty odmítla. Budoucnost ukáže, zda si tuto politiku dokáže uhájit. V postojích některých členů vlády a vládních stran je silný zahraniční vliv velice čitelný. Více než šedesát milionů imigrantů je humanitárním důsledkem mocenské politiky světových velmocí vůči svým bývalým koloniím. Je to živná půda pro rasovou, náboženskou a sociální nesnášenlivost, která produkuje různé podoby nacionalismu a fašismu. Kvóty jako jedno z mnoha řešení by se reálně minuly účinkem a poskytly by věcné argumenty pro laciný pravicový populismus.