Další závažný problém, jenž by mohl mít vliv na podobu Evropské unie, je na spadnutí ve Španělsku. Jak ukázala obrovská lidová demonstrace, které se 11. září v Barceloně zúčastnilo na půldruhého milionu osob, hnutí za samostatnost Katalánska nebývale zesílilo a radikalizuje se.
Jedenácté září je pro Katalánce národním dnem, kdy si připomínají porobu své země v roce 1714, na konci španělské války o následnictví trůnu. Motto letošního národního dne znělo »Volnou cestu pro Katalánskou republiku«.
Dne 27. září proběhnou v Katalánsku volby do regionálního parlamentu. Prognózy připisují volební vítězství koalici liberální Demokratické konvergence (CDC) a sociálnědemokratické Republikánské levice. Předáci koalice prohlásili, že v případě volebního vítězství vyhlásí do osmnácti měsíců nezávislost Katalánské republiky, a to i bez dohody s Madridem. Koalice bude mít v tomto směru podporu radikálně levicové Kandidátky národní jednoty (CUP), jejímž cílen je nejen samostatnost Katalánska, ale i jeho socialistický charakter. Nadto CUP požaduje vystoupení Katalánska z EU a NATO. Odhaduje se, že koalice společně s CUP by mohla získat v katalánském parlamentu absolutní většinu.
Národnostní konflikty hrají v nejmladší španělské historii ústřední roli, což se nezměnilo ani decentralizací po skončení Francovy diktatury.
Vedle Katalánců budiž připomenuti zejména radikálně smýšlející a jednající Baskové. Státní pakt, dojednaný mezi ustupujícími frankistickými elitami a reformistickými stranami v letech 1977/78, sice přiznával Kataláncům a Baskům právo na autonomní společenství, ale v podstatě znamenal zachování tuhého centralismu. Španělská ústava z roku 1978 pak do budoucna všechny federalistické reformy zablokovala; navíc tehdy největší katalánská liberálně konzervativní strana CIU se podílela na uzavření státního paktu a tak otázka nezávislosti Katalánska nehrála čtvrt století žádnou roli. To se však změnilo na přelomu tisíciletí, zejména v důsledku ekonomických problémů, kdy bohaté Katalánsko, mající sice jen 7,5 mil. obyvatel, ale tvořící celou jednu pětinu španělského hrubého domácího produktu, bylo a je nuceno doplácet na obtíže jiných regionů.
V roce 2006 se 73,2 procenta Katalánců vyslovilo v referendu pro nový statut autonomie - včetně toho, že se prohlásili za samostatný národ. Španělský ústavní soud však prohlásil toto referendum za ilegální a tedy neplatné. To samé se stalo v roce 2011. Radikalizace Katalánců se však tímto úředním zásahem ještě zvýšila. A nejinak je tomu dnes, kdy katalánský premiér Artur Mas interpretuje volby 27. září jako plebiscit za nezávislost a pravicový španělský premiér Mariano Rajoy předkládá parlamentu návrh zákona, na jeho základě může být katalánský premiér, ale i jiní politikové, potrestáni a sesazeni, pokud nebudou respektovat rozsudky ústavního soudu. A španělský ústavní soud je promyšleně sestaven většinou ze soudců, nominovaných vládní Lidovou stranou pana premiéra...
Po volbách, které proběhnou v Katalánsku 27. září, se všeobecně ve Španělsku očekává politický přelom, který bude mít vliv na dění v celé EU, možná i na její podobu. Tento přelom však může mít nejen podobu demokratického a nenásilného uskutečnění katalánské nezávislosti. Zmíněná španělská ústava z roku 1978 totiž zakotvila jako garanta »národní jednoty« - ozbrojené síly.