Dne 11. srpna ze společné lánské schůzky prezidenta a šéfů obou parlamentních komor zazněla překvapivě poměrně dramatická výzva k ČNB na zmírnění její měnové intervence, aby nelpěla na hranici 27 korun za euro. Zásahy ČNB byly označeny za dlouhodobě neudržitelné a v podstatě škodlivé. Intervenci zahájila ČNB v listopadu 2013 a už tehdy se na její hlavu snesla vlna kritiky a obav. Opatrně kritické byly i české odbory. Na obranu intervence se tehdy postavil především premiér v demisi Jiří Rusnok, nyní člen bankovní rady ČNB.
Připomenu, že od roku 1998 provádí ČNB politiku tzv. cílování inflace. Ve stejné době se také přešlo od fixního k plovoucímu kurzu koruny. V poslední době se jako hrozba objevila deflační spirála, která s sebou nese negativní cenová očekávání a pokles zájmu investorů. V ČR se v uplynulé době průměrná inflace pohybovala kolem nuly. Pásmo, na které cílí ČNB, je jedno až tři procenta. Toho má podle očekávání dosáhnout až v příštím roce, a proto hodlá v intervencích pokračovat. Jako vedlejší cíl své intervence bere centrální banka vliv exportu na ekonomický výkon země.
Protideflační politika ČNB byla od počátku předmětem velkých diskusí odborníků i některých politiků (Miloš Zeman i Václav Klaus mezi ně patří). Ani po téměř dvou letech není efekt této protideflační politiky jednoznačný. Nelze říci, že měnová intervence je něco špatného, ale je třeba komplexně vyhodnotit její dopady.
Je třeba připomenout, že ČNB je ve svém rozhodování o měnové politice ze zákona nezávislá. Její představitelé také na poměrně tvrdou politickou kritiku z Lán nezareagovali. Jejich rozhodnutí bylo dle zákona a ovlivnit lze bankovní radu jedině přes schvalování jejího složení. ČNB také průběžně vyhodnocuje svou politiku v rámci zpráv předkládaných parlamentu. Zde byl její dosavadní postup akceptován a vláda i parlamentní politici byli dosud zdrženliví. Bez změny zákonného postavení ČNB ani jinak nelze. Připomenu také, že i exit z tzv. měnového závazku ČNB má nutně své náklady. A až pak bude možné uceleně intervenci zhodnotit. Možná dojde i na diskusi, jaký mandát by centrální banka v ČR měla perspektivně mít.
Na změnách kursu vždy někdo vydělá a někdo prodělá. V podnicích je to především podle reálné struktury dovozu a vývozu. Volatelní (pohyblivý) kurz znamená i vyšší náklady pojištění na kurzové riziko. U nás je klíčové, zda naše spíše proexportně orientovaná ekonomika dá díky měkčí koruně práci více lidem. Jinak je tomu ve fázi recese, jinak ve fázi konjunktury. Zajímavý je dopad na kapitálové toky. Spekulace, že šlo o zlevnění některých akvizic zahraničních investorů, nebyly potvrzeny. Oživení debaty na toto téma by proto nemělo ztrácet makroekonomickou perspektivu.
Faktem je, že měnovými kanály do ČR nepřitekla po intervenci nějaká významnější inflace. V určité míře to zasáhlo lidi, kteří si mohou dovolit zahraniční dovolenou, která se jim takto prodražila. Možná i proto téma zaznělo v čase letních dovolených. Také poněkud zdražil dovoz spotřební elektroniky. Určitý vliv na ceny mají i dovozy potravin, dané ale hlavně praxí prodejních řetězců. Celkově se však cenová hladina letos zvýšila jen na půl procenta.
Ceny dolů táhne i situace na trzích s ropou a plynem. Jsou tu prostě i jiné faktory než kurz koruny. Kritická argumentace škodlivými spotřebními cenami z makroekonomického pohledu proto příliš neobstojí. Faktem také je, že uměle podporovaný kurz nelze udržet donekonečna. A je-li pozitivní účinek na českou ekonomiku spíše přeceňovaný, je namístě otázka, zda má podobná hra na měnovou suverenitu hlubší smysl. Zda nejde spíše o měnové obchody než o hospodářskou strategii. V prvním kroku bylo centrální bankou prodáno na 200 mld. korun a o to byly zvýšeny rezervy ČNB v eurech. Přepočet v novém kurzu také snížil kumulované účetní ztráty ČNB. Argument deflační pasti i podpory exportu má svou logiku, ale jde o to, aby nakonec nešlo o příliš drahý špás. A takovou debatu nepochybně po jednadvaceti měsících intervencí ČNB potřebujeme.