Pohledy na řeckou krizi a jednání Evropské unie jsou různé. A tak jsem se zkusil zamyslet nad tím, co dnešnímu stavu předcházelo.
Myslím, že se málo mluví o tom, že před pěti lety došlo k odkupu téměř 100 rizikových pohledávek od soukromých investorů, kteří skupovali řecké dluhopisy bez ohledu na rizika (už tehdy zřejmá) jen s vidinou zisku. Tyto pohledávky byly odkoupeny »bez mrknutí oka« za 100 procent bez jakékoli ztráty pro tyto fondy a veškerá rizika a ztráty za ně byly převedeny na evropské daňové poplatníky. Byla to tatáž EU, EK (i když třeba v jiném personálním složení), ECB, ale i Evropská rada, které buď přivíraly oči, nebo přímo asistovaly při švindlování a zkreslování řeckého účetnictví v dobách, kdy především německé a francouzské banky, investiční fondy a instituce skupovaly bez ohledu na rizika, která mohou nastat. Tytéž EU, EK, ECB, ER se dnes zaklínají odpovědností k evropským daňovým poplatníkům, na ty však měly myslet hlavně tehdy, když tyto operace činily. Proto dnes patrně většinu peněz vůbec Řekové neuvidí.
Myslím, že pozornosti by nemělo ujít totální selhání evropské i naší sociální demokracie v souvislosti s »řeckou krizí«. Sociální demokraté se vůbec ani nepokusili využít situace k tomu, aby v EU alespoň částečně vrátili ohled k sociálním otázkám, k záchraně posledních zbytků sociálního státu a k omezení neoliberálních konceptů (privatizace, deregulace, snižování daní). Přitom právě příklad Řecka ukázal jasně, že drakonická úsporná a »přiškrcující« léčba nejenže nepřináší výsledky, ale situaci naopak zhoršuje a činí ji neřešitelnou. Je přece komické, když MMF musí evropské politiky, kteří mají plná ústa solidarity a sociální soudržnosti, upozorňovat, že takhle to v Řecku dál nejde, nikam to nevede a je třeba politiku změnit.
Mám za to, že pochopitelně MMF nemá obavy o řecký lid, ale bojí se o jižní křídlo NATO, ale i tak je to pro mě úsměvné. Naopak sociální demokracie se profiluje jako poslušný obhájce zájmů finančních skupin a kruhů. Děs a hrůza se objevily v očích »demokratických« politiků v souvislosti s řeckým referendem. Takovýto výsledek zřejmě vůbec nepředpokládali.
Z éteru slyšíme brutální nátlak na přijatelné vysvětlení, které by se hodilo Evropské unii. Už podruhé za posledních pět let se používá »řecká lež«. Před pěti lety to byla úžasná »řecká cesta«, teď je to řecký důchodce versus ten český. Najednou jsou všichni největšími obhájci českých důchodců a jejich zájmů, když ještě před dvěma lety byl český důchodce pomalu největší darmožrout. Problém není, že řecký důchodce má vyšší důchod než ten český, ale to, že českému klesl důchod za 20 let z cca 55–60 procent průměrného platu na 40–45 %, ale to je jen jeden z mnoha možných příkladů.
Zdá se mi, že vládnoucí kruhy mají větší obavy z příkladu SYRIZY a z možnosti, že by něčeho dosáhla, než z následků pro eurozónu. Jde možná v první řadě o diskreditaci a likvidaci SYRIZY a teprve potom o to ostatní. Samozřejmě jsme věděli že SYRIZA podstupuje nerovný boj a samozřejmě, ať bude nakonec výsledek této etapy jakýkoli, bude to ohromná zkušenost nejen pro řeckou levici, ale i pro nás.