Tak jsme už několik dnů všemi kompetentními i nekompetentními politiky, novináři a já nevím kým vším, ubezpečováni, že vládní krize skončila, že život může jít vesele dál a vláda nejúspěšněji vládnout, protože odvoláním Andreje Babiše z vlády se vše dostalo do normálních kolejí a hlavně pominula příčina krize. Aby ale člověk tomuto všeobecně šířenému povinnému optimizmu podlehl, musel by asi být lehce mdlého rozumu.
Osobně naprosto sdílím postoj poslanců KSČM, kteří už na přelomu roku varovali, že s blížícími se volbami se vládní strany začnou mezi sebou rvát, vláda přestane být funkční a bylo by tudíž asi nejrozumnější dobu agónie zkrátit a domluvit se na volbách předčasných. Je fakt, že tehdy si leckdo klepal na čelo. Ostatní poslanci, ministři, ale také věhlasní, v ČT povolení komentátoři a další majitelé pravdy se jim dílem posmívali, dílem je obviňovali z vyvolávání paniky. Dnes to ale vypadá trochu jinak.
Přesto ale zůstává bez odpovědi řada otázek. Co tedy bylo skutečnou příčinou, která vedla předsedu vlády a ČSSD k tomu, aby vyvolal tak prudký a vážný konflikt a destabilizaci ve vládě a potažmo ve společnosti, a přitom tak dlouho před volbami. Vždyť i Sobotkovi poradci jistě znají pravidlo, že „volič miluje tyjátr a nic si nepamatuje“. Proč tedy 5 měsíců před volbami a proč tak zostra? Jistě hrála roli nervozita ze stále horších výsledků předvolebních průzkumů. Možná skutečně jen ztratili nervy. Ale to se mi moc nezdá. Soc. dem. věrchuška jistě ví, že stejně jako oni na Babiše, tak i Babiš na ně má nepochybně v zásobě řadu předvolebních trháků podobných těm jejich květnovým. A jistě nejen na ČSSD.
Možná se Sobotka jen snažil, aby Babišovi poradci vytáhli ty jejich už teď a ne až před volbami. Aby tedy do října upadly v zapomnění. Tomu by napovídalo i to, jak se najednou vytvořila koalice „poctivých a neposkvrněných“, které spojovala jen snaha zabránit zviditelnění jejich praktik za posledních dvacet let.
Zajímavé také je, že okamžikem odvolání ministra financí se tato koalice rozplynula, jak pára nad hrncem.
Slyšel jsem ale i další spekulaci, která mne docela zaujala, a to, že situaci dramaticky vyostřily komplikace kolem prodeje elektrárny Počerady, na kterém snad, jakoby měla být ČSSD nějak „zainteresovaná“. Je fakt, že to klidně může být jen pomluva, nebo manipulace. Nebyla by v této době ani první, a stoprocentně ani poslední. Je ale také skutečností, že dohoda o tomto, pro stát nikterak výhodném prodeji, proběhla v tichosti bez zájmu médií, jen někdy kolem 20. dubna se objevila zprávička, že představenstvo ČEZu prodej schválilo. Ale hned počátkem dalšího týdne se ozval předseda dozorčí rady ČEZu a vzápětí i ministr financí, že se jim tato transakce moc nezdá a pár dní nato, 27. dubna dopoledne, dozorčí rada rozhodnutí o prodeji odložila. A shodou okolností týž den odpoledne nastal tanec. Premiér svolal mimořádnou tiskovou konferenci, zopakoval měsíc staré požadavky a hned po Svátku práce spustil akci, která vyvrcholila odchodem Babiše z vlády a krize prý tudíž skončila. Jenže pokud je tato spekulace podložená, bude problém pokračovat, protože ještě před odchodem Andreje Babiše z ministerstva, a to 18. května, dozorčí rada ČEZu prodej elektrárny definitivně zamítla. Takže uvidíme, jestli snad za nového ministra financí se situace opět nezmění. Obávám se ale, že bez ohledu na to, jak to celé dopadne, se každopádně máme příštích pět měsíců na co těšit. To ale také znamená, že i my bychom měli naši volební kampaň zahájit co nejdříve a být si vědomi, že o překvapení nebude nouze. Měli bychom být také připraveni na to, že řada lidí by se mohla začít konečně více zamýšlet nad tím, kam a jakými metodami zmizel každému občanu ten jeho hypotetický podíl na majetku státu, který tvořil na konci roku 1989 v dnešních cenách zhruba dva miliony korun.