Každý má svá práva, ale obecně platí, že právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého. Logicky by tomu tak mělo být i u práv poškozeného a pachatele v trestním řízení. Někdy nám ta logika však nefunguje a pak vznikají podivné výklady práva, které se pak složitě několik let zase napravují. Jedním z takových podivných a nelogických pokroucení práv jsou práva poškozeného ve vztahu ochrany svého majetku zveřejňováním identity pachatele.
V úterý 26. května 2015 vydal Městský soud v Praze precedentní rozsudek, který umožňuje okradenému zveřejnit fotku zloděje. Soud tak rozhodl o události z listopadu 2011, kdy zloděj z prodejny ukradl elektrokolo. Krádež zaznamenala bezpečnostní kamera a majitel obchodu ji bezprostředně zveřejnil na sociální síti, což vedlo k rychlému dopadení zloděje. Chápáno tzv. selským rozumem, udělal to, co považoval za správné, a já osobně to schvaluji.
Jiného názoru byl Úřad na ochranu osobních údajů, který prodejci za to udělil pokutu. Asi s odůvodněním, že přeci musíme chránit identitu chudáka zloděje. Co kdyby ho někdo poznal, chytil a třeba i potrestal. Prodejce se však nedal a hnal celou věc až k soudu. Soudu to »složité« posouzení, kdo má jaká práva, trvalo skoro tři roky. Nyní konečně dospěl k závěru, že zloděj musí počítat s tím, že jeho práva na ochranu osobní identity nebudou chráněna stejně jako práva osob, které jednají v souladu se zákonem. S tímto rozhodnutím soudu se však zřejmě nehodlá smířit Úřad na ochranu osobních údajů, který v den zveřejnění přispěchal se svým prohlášením, že s rozhodnutím soudu nesouhlasí, trvá na svém názoru, že zveřejňovat fotky zlodějů smí pouze policie, a ne samotný okradený občan, a že zvažuje podání kasační stížnosti proti rozhodnutí.
Co dodat? Někdy si připadám, že žijeme v Absurdistánu, protože úřady, které by tu měly být pro většinové slušné spoluobčany, vydávají rozhodnutí, nad kterými se rozum staví, a nezávislé soudy musí několik let posuzovat něco, co považuje za logické snad každý slušný člověk, a to, že krást se nemá.