Skončily májové oslavy a život půjde dál tak, jak budou nabíhat události. V celé České republice jsme si vzpomněli na ty, kteří před 70 lety bojovali s nepřítelem, který byl nelidský a krutý. Uctili jsme památku všech obětí války, která byla nejstrašnější v dějinách lidstva. Jako potomci těch, kteří v roce 1945 vítali svoje osvoboditele, někteří z nás zklamali na celé čáře. Především naše vláda a pravicoví politici se zachovali jako nohsledi Bílého domu. Snaží se historii utvořit k obrazu svému. To co bylo roku 1945 bílé, je černé a naopak.
Již 25 let se v mojí rodné Plzni konají na začátku května »Slavnosti svobody«. Po roce 1989 jsem vcelku chápala, že byli Plzeňáci a Plzeňačky, jak se říká, nadrženi touhou oslavit příjezd americké a belgické armády v r. 1945 do Plzně, protože do té doby se tak skutečně nedělo. Chápala jsem, že byl postaven pomník americké a belgické armádě, protože v Plzni žádný nebyl. Přestala jsem však chápat každý rok rozšiřování těchto oslav a jejich čím dál větší pompéznost.
Do letošního roku se postupně vybudovaly americké armádě tři památníky včetně monumentálního »Díky Ameriko«. Na dovršení všeho byl letos na 1. máje odhalen další, a to konkrétně generálu Pattonovi. Rovněž oslavy se letos protáhly na celý týden. Vzpomínám si, jak bylo komunistům před rokem 1989 vyčítáno, že staví pomníky a oslavy přehání. To, co jsme letos zažili v Plzni, nemá obdoby. Nechci, aby to vypadalo, že si nevážím osvoboditelů. Naopak. S čím však nemohu souhlasit, je přístup plzeňských radních k události, která odstartovala osvobozování Plzně. Bylo to plzeňské povstání, které navazovalo na celonárodní květnové povstání českého lidu. Bylo to 5. května, kdy povstalci získali rozhlasový vysílač v Plzni na Obcizně (v blízkosti fotbalového stadionu), odkud oznámili obyvatelům města, že jsou svobodni. Již 4. 5. 1945 byl ustaven Revoluční národní výbor. Němečtí vojáci byli soustředěni v kasárnách a byla vyslána spojka směrem k americké armádě, aby si pospíšila a Němce odzbrojila. Podrobněji je povstání popsáno v knize od J. Boštíka »Jak to bylo s osvobozením Plzně«.
Po městě, zvláště v jeho středu, je mnoho destiček se jmény padlých povstalců. O ty se nikdo nestará kromě nás komunistů. Je až neuvěřitelné, jak může člověk klesnout, když zapomene na svoje vlastní spoluobčany, kteří bojovali a padli v boji za svobodnou Plzeň. Zúčastnila jsem se vzpomínkové akce věnované obětem válek. Čekala jsem, zda se v projevu 1. náměstka primátora (M. Baxy z ODS) objeví zmínka a zároveň vzpomínka na 30 obětí plzeňského povstání. Nikoliv. Jediný, kdo se o povstání a jeho obětech zmínil, byl předseda oblastního výboru ČSBS pan Bukovský. Je však až zarážející, že ani mezi novináři se nenašel nikdo, kdo by o povstání napsal článek, aby i mladší generace znala historii svého města.
Vzhledem k tomu, že jsme tušili, že vedení města nepřekročí svůj vlastní stín a nebude před americkými veterány a americkým velvyslancem mluvit o plzeňských vlastencích (neboť jedině americká armáda musí být ta jediná), vystoupila jsem na dubnovém jednání zastupitelstva města s požadavkem klubu KSČM, aby bylo vytvořeno jedno pietní místo se jmény plzeňských povstalců, kteří v květnovém povstání padli, a aby se toto místo stalo součástí pietních vzpomínek. Nikdo ze zastupitelů se k tomuto návrhu nevyjádřil. Mlčeli. Primátor (M. Zrzavecký z ČSSD) i 1. náměstek Baxa s návrhem souhlasili a slíbili, že začnou v tomto ohledu jednat. Uvidíme. Na památku všech těch, kteří položili v Plzni v květnu 1945 svoje životy, však slibujeme, že ze svého návrhu neustoupíme.