Po druhé světové válce, v níž byli evropští Židé předmětem nelidského pronásledování ze strany nacistického Německa, se zdálo nemožné, aby si za jeden stůl sedli představitelé Židů a Němců. A přece se tak stalo. Před padesáti lety, v květnu 1965, došlo k oficiálnímu navázání diplomatických vztahů mezi Německem a Izraelem. V té době se už v Německu i v Izraeli pořádaly mládežnické tábory, kde se mladí lidé poctivě snažili o překonání minulosti, existovaly smíšené sňatky, byly německé reparace.
V současné době dokonce nejvyšší izraelský představitel, prezident Reuven Rivlin, prohlásil Německo za vedoucí stát demokratického světa. Rivlin přiletěl u příležitosti padesátého výročí navázání diplomatických styků do Německa a jednal se spolkovým prezidentem Gauckem. Oba se jasně vyjádřili proti dnešnímu ožívání antisemitismu.
Zajímavé jsou průzkumy veřejného mínění v obou státech. Ukazují, že Izraelci nikdy neměli tak dobré mínění o Německu, jako mají dnes, a naopak Němci nebyli nikdy tak skeptičtí k politice Izraele, jako jsou dnes. Německo prosazuje koexistenci izraelského a palestinského státu, zatímco nejen Netanjahu, ale i Rivlin označili palestinský stát za riziko pro mír na Blízkém východě.
Co pokládám za důležité, je fakt, že židovsko-německé smíření dává naději na možnost řešení podobných konfliktů dnešního světa. Znova mají začít rozhovory kyperských Řeků a Turků. Snad bude možné překonat i rozdělení Koreje.
V šedesátých letech říkal filozof Herbert Marcuse: »Buďme realisté, žádejme nemožné.« V případě židovsko-německého usmíření se nemožné stalo skutkem.