Tento rok si budeme 22. dubna připomínat 150 let od narození Vladimíra Iljiče Uljanova - Lenina. Člověka, který dokázal s nezměrným úsilím vést ostré polemiky s nejrůznějšími projevy oportunismu a revizionismu, které se nabalovaly na odkaz Karla Marxe a Bedřicha Engelse.
Válka mě do osvobození ještě několikrát zasáhla. V únoru 1945 při onom velkém bombardování Prahy, to jsem již chodil do druhé třídy, jsme nešli do sklepa. Necítil jsem se v tamním vzduchu dobře a zřejmě to rodiče respektovali.
Mezi 15 významných dnů v českém kalendáři by měl od příštího roku přibýt další – 15. březen jako Den památky obětí okupace českých zemí nacistickým Německem. A 18.
Bylo to asi před pětadvaceti lety. Tehdy jsem jako učitel zorganizoval zájezd našeho gymnázia do Osvětimi. Jelo nás hodně, i ti největší zlobilové, které jsem cestou musil mnohokrát napomínat. Ztichli až před branou s nápisem »Arbeit macht frei«. Za ní jim však otrnulo.
Není asi důležité přít se o to, který národ měl více obětí za druhé světové války, a tím se dostat na pomyslné první místo hrůzy. Opravdu není. Přesto si myslím, že například Česká televize by historickou pravdu ctít měla.
Stalin si prý potrpěl na vlastní kult. Pak by však jistě nechal kanonizovat i pojem „stalinismus“. Ten se však narodil jako hanlivá nálepka. Jen tak koluje dodnes. A výlučně v podání všech, kdo nenávidí samu sovětskou moc - a ne jenom jejího lídra v dobách, kdy brala šturmem nebesa a čelila za to kruté pomstě.
Čtrnáctého prosince byli četnictvem zastřeleni čtyři dělníci ve Vráblech na Slovensku. Těžce raněných bylo deset. Byla to v pořadí třetí střelba do demonstrantů ve čtyřech dnech. Prvním mrtvým byl v Praze dělník Kulda. Při tom právě v hlavním městě se střílelo dokonce dvakrát.
Je čtrnáctý květen roku 1918. Jsme ve městě, kde se má v příštích dnech konat sjezd delegátů z jednotlivých částí československé armády, v Čeljabinsku. Je dopoledne. Městem projíždějí vlaky. Sem tam.
Bylo to - ne, mohlo to být - počátkem roku 1900 ve vile s příznačným názvem Osvěta, nad údolím potoka Botiče, kdy u okna stál padesátiletý profesor a díval se někam dolů. Byl již večer. Ven bylo vidět málo.
Byl únor roku osmačtyřicátého. Sobota, dvacátého prvního. Ten den jsem odpoledne marně čekal na tatínka. »Bude sjezd závodních rad, musí tam být,« řekla mi možná maminka. Co to je sjezd, jistě jsem nevěděl, ani, kdo se v něm vlastně má sejít.
Koncem května nám stoupenci »havlovské kavárny« s velkým humbukem, za přítomnosti televizních kamer a šéfa landsmanšaftu Berndta Posselta připravili velkou show.
Půl desáté? Konečně dnešní den skončil. Přišel ve tři a hned si šel lehnout. Byl velmi unaven. Jen letmo pohlédl na stolek u postele. Byly tam dopisy, telegramy a několik výtisků novin. Zahraničních. Věděl, co v nich je. Odsudek, nadávky. Proboha, proč tolik nenávisti? Co udělal? Byl přece věren otcově odkazu.
Zpráva vydaná Českou tiskovou kanceláří jako by zapadla ve víru událostí na východě Evropy. A při tom se nás bezprostředně týkala. Byla z poloviny března a od té doby se jí nikdo nevšiml. Proč asi? Připomeňme si jí… jen ji nepatrně zkraťme…
»Varnsdorfská stávka byla stávka, které proběhla dne 5. března 1947 proti navrácení továrny podnikateli židovského původu a německé kulturně-jazykové orientace jménem Emil Beer ve Varnsdorfu.
Dne 12.prosince 1943 byla za účasti prezidenta Československé republiky dr.Edvarda Beneše, Josefa Visarionoviče Stalina, Michala Kalinina, maršála Vorošilova a dalších především sovětských představitelů Vjasčeslavem Molotovem a Zdeňkem Fierlingerem byla podepsána československo-sovětská smlouva o
Je leden 1944. Tehdy válka byla v plném proudu. Maršál Rommel převzal velení po skončení neúspěšného severoafrického nacistického tažení nad německými silami rozmístěnými severně od Loiry.
Je 2.květen 1945. Karl Hermann Frank podepsal svůj poslední Denní rozkaz: »Náš Vůdce Adolf Hitler, bojuje proti bolševismu až do posledního dechu, padl pro Německo 1.května odpoledne na svém velitelství v říšském kancléřství.
